EXPEDITION LIFE

Stan Jurek Atak 2

2011-10-20T09:34:00.003+02:00

Tento stan jsem kupoval před rokem jakožto volbu na jisto - měla jej většina známých, byl otestovaný v nejrůznějších podmínkách a tudíž jsem se nebál, že by mohl zklamat. Jedná se o prakticky jednoznačnou volbu v poměru cena/kvalita.
K výhodám patří nízká hmotnost (2,8 kg), malé rozměry (v pohodě se dá sbalit do balíčku 16 x 30 cm + tyčky), rychlá a jednoduchá stavba (a pokud extrémně nefouká, stan postaví i sbalí jeden člověk), dostatečný prostor uvnitř (pro dva lidi s krosnami spousta místa, nouzově se tam vyspí i tři) a dobrá odolnost proti dešti (já v něm nějakou velkou bouřku nezažil, no kamrád na Madeiři pršení asi 20 hod v kuse a vevnitř bylo sucho). Špatné nejsou ani některé detaily a vychytávky (ty se můžou u jednotlivých verzí dle data výroby trochu lišit) - kapsičky, pásky na zachycení vchodových částí, odkládací prostor pod kopulí atd.
Nevýhody, které jsou ale spíše drobné: ve stanu (jak podlážce, tak tropiku) se objevilo pár malých dírek (díky tkanině se dále nezvětšují; asi důsledek stanovaní na kamenenitých plochách v Ladhaku a Ťan-šanu), předsíňka je relativně malá, takže např. vaření je v ní docela dobrodružné (na druhou stranu je zase stabilní) a pro extrémnější podmínky můžou nevyhovovat 2 tyčky (oproti třem, které zajišťují větší stabilitu v silném větru; tyto stany jsou ale zase těžší) - na druhou stranu, nedávný nocleh na vrcholu Klaku, kde fučelo opravdu hodně, stan v pohodě přežil, i když při poryvech větru z boku se nakláněl vcelku dost a kdyby pršelo, asi by návětrná strana provlhla. Dodávané kolíky jsou sice lehké, ale docela snadno se ohýbají.
Celkově stan můžu doporučit, pro běžné trekové cestování je díky své hmostnosti a rozměrům ideální, cena začíná na cca 3200 Kč. V nabídce firmy je několik variant, které se liší např. dvouvchodovým uspořádáním.

Bělehrad

2011-08-11T16:28:00.000+02:00

Ráno dost foukalo, což znepříjemňovalo balení. V docela horku jsme pokračovali dál k plánované zastávce, Bělehradu. Zde se nám podařilo trefit do centra, no přijít na to, jak funguje místní parkovací systém už ne)i přes snahu). Když jsme jeli kolem Kalemegdanu na nějaké parkoviště, minuli jsme plácek u silnice se zaparkovanýma autama, tak jsme jej tam nechali též.
Pěšky jsme vyšli na pevnost, pokochali se výhledem na Sávu a Dunaj, vojenské muzeum a pevnost, prošli si hlavní ulici Bělehradu, poobědvali/večeřeli pizzu a nanuka a přes pevnost, kde skákal z hradeb paraglidista, sešli dolů. Na parkovišti už nestálo ani jedno auto, což byl docela šok. Docela brzo jsme zjistili, že ho odtáhli – zdejší past na turisty. Samozřejmě že na tom parkovišti asi 300 m daleko bylo, takže jsme zde museli zaplatit asi 44 eur za odtah (což naštěstí šlo kartou) a 50 eur pokuty za „traffic violence“. Policista tvrdil, že kartou platit nejde a potvrzení nám musí dát banka, a ta už je zavřená, takže si to strčil do kapsy (a my neměli náladu se s ním dohadovat dalších x minut). naprosto evidentní policejní mafie, všude u cesty byly řetězy, jen tam ne, ani jedna značka s nějakým zákazem, naopak nájezd, auto podle protokolu odtažené asi 5 min po zaparkování (ono v jednom z těch, co tam stály, seděl člověk čtoucí noviny, že by volavka a informátor?) Každopádně důvod, proč už do Bělehradu víckrát nejet.
Než jsme se z města vymotali taky trvalo, vzhledem k tomu, že jsme neměli mapu města a ukazatele tu nevedou, ale nakonec se podařilo. Na Srbsko-Maďarské hranice jsme jeli na menší hraniční přechod, což se vyplatilo, odbavení bylo rychlé. Cesta Maďarskem (a pak i Slovenskem) byla nudná (i když jsem od Budapešti řídil), doma jsme byli cca ve 4 ráno.

Serres

2011-08-10T16:26:00.001+02:00

Po dopoledním koupání jsme se (spálení) shodli, že slunka a moře už bylo dost a jeli směr Serres. Po obědě u věže jsme sjeli do města, kde nic nebylo a vypadalo to jak po vymření, všechno zavřené, polovina obchodů otevřených pár hodin denně, takže jsme si tam jen nakoupili a pokračovali dál. Na hranicích to šlo docela rychle, celník se jen pobavil o tom, jak se čtou naše jména a co za jazyky umíme – klasická flákačka… Kemp byl opět v Bulharsku, na poli.

móře II.

2011-08-09T16:26:00.000+02:00

Vstávali jsme se sluncem, ranní moře bylo dobré. Našli jsme taky nějaké kameny, aby se dal hrát pétanque, a házeli tenisák. Slunko začalo pálit tak chvíli po sedmé, bohužel se ukázalo, že to spaluje aj odrazem od okolí, takže to, že jsme byli skoro furt ve stínu (až na koupání) stejně nezabránilo tomu, abychom se pěkně nespálili. Jinak celý den pohodička, válení – po prakticky měsíci na horách dobré, na ten jeden den… Večer jsme se jen šli projít do „vesnice“ – tvořilo ji jen pár domů, všechny s výhledem na moře, hezky se tam grilovalo…

móře

2011-08-08T16:25:00.000+02:00

Po deváté jsme šli na pláž, kde byly docela velké vlny a znatelně méně lidí. Na břehu jsme posnídali, vykoupali se a po snězení melounu vyjeli. Ještě se jelo nakoupit, takže jsme se s Katkou nechali vysadit v kavárně a dali si znovu frappé, tak se mu to snad vyplatilo. Taky jsme zjistili, že nejenomže nabízí aj ubytování, ale krom stolků před kavárnou a přes ulici má ještě slunečníky a stolečky přímo na pláži, včetně obsluhy. To vědět, tak bydlíme tam…
Po pobřeží jsme hledali nějakou opuštěnou pláž, kde bysme se nějakou dobu flákali, no jednoduché to nebylo – skoro všude domy, ploty, nikde stín, ale nakonec jsme jedno místo našli. Kousek nad mořem, pár set metrů od několika domů, stál evidentně opuštěný karavan, základové desky na domy, pár stromů a podařilo se tam dojet autem i zprovoznit vodu, takže byla sladká sprcha – luxus. na písečné pláži byl navíc jeden obrovský šutr, který většinu dne vrhal stín. Jediné horší byl přístup do vody, tam už byly šutry a docela vlny, ale šlo to. Odpoledne jsme se jen koupali, s brýlema bylo aj něco vidět, ale ryb tam mnoho nebylo; pak jsme na pláži uvařili, bohužel se soumrakem se vyrojili komáři, ale později už to tak hrozné nebylo. K jídlu bylo víno, večer začaly jezdit rybářské lodě a byla spousta hvězd, takže jsme ani nestavěli stan a spali na pláži (písek všude, opravdu všude).

Nea Peramos

2011-08-07T16:23:00.001+02:00

Už ráno bylo dost vedro, jeli jsme přes Drama (navzdory dramatickému názvu tu nic není) a jakési vykopávky (bo ostatní nechtěli hned k moři, ale furt měli nějaké postupné památkové cíle) do Kavaly. Zde je pěkný hrad a vůbec to je docela pěkné město, až na ty spousty aut. Zde jsme si dali oběd (kebab) a protože nikdo nenaplánoval (a neposháněl), kde tady třeba spát, rozhodli jsme se jet po pobřeží dál a něco (pláž, kemp) najít. První kemp byl drahý a bylo tam jen dost pochybné místo, druhý na konci města Nea Peramos už docela lepší (chtěli 12 EUR za stan), everything included.
Jak jsme zjistili, tak kemp bylo místo na parkovišti, ale pod stromama, sprcha byla jedna plážové, ze které tekl čůrek atd., ale na pláž to bylo kousíček. Moře bylo pěkně teplé a pláž pěkná, až na spousty lidí.
Večer jsme šli do města (z kempu to byla docela procházka), to bylo plné restaurací, kaváren, … - prostě turistický ráj. Ceny taky značně turistické, takže jsme si dali jakýsi špíz a na zpáteční cestě se kolem půlnoci stavili na kafe. Majitel nám ale řekl, že už je pozdě, že všechny stroje zadělal a tak, a že má jen zmrzlinu. Když jsme si ji vybírali, tak se nám zklamání asi tak zračilo ve tváři, že řekl že vypadáme „so embarassed“, tak nám to frappé udělá. A bylo fakt super, geniální vynález.

Vichren

2011-08-06T15:37:00.000+02:00

Vstávali jsme v 6, bylo už jasno, takže jsme zabalili věci včetně malých batůžků na Vichren, kam Martin s Pájou pro bolest kolena či co nešli. Martin nás hodil k chatě, odkud jsme v 8 vyrazili nahoru. V tu dobu se už zase dělaly nějaké mraky, ale celkově bylo docela jasno a dost teplo (zvlášť při tom stoupání). Byla sobota, takže tam šlo docela dost lidí. Po vyjítí na hřeben jsme sice něco viděli, ale mraků bylo dost, naštěstí zakrývaly i poslední stoupák na vrchol.
Na něm (2914 m n. m.) byla spousta lidí, mraků, úžasný pes v růžovém oblečku… Po tyčince a focení jsme pokračovali dolů po červené, tato strana byla znatelně horší (prudší, více skal). Na hřeben Končisté nemělo cenu chodit, bo stejně bysme nic neviděli, tak jsme jen sešli dolů. Velkou část to vypadalo, že aj zmokneme, ale na chatu jsme přišli ještě za sucha. Po chvíli dojelo auto, sbalili jsme věci a kolem spoooouuusty aut (holt víkend) sjely dolů do Banska (tam jsou asi tak tři jiné domy než hotely) a pokračovali do nějaké vesničky, kde jsme si dali bohatý oběd – studenou okurkovou polévku, různé masa, pak palačinky – a tím se zbavili posledních leva.
Po obědě jsme už pokračovali do Řecka, na hranicích značně pohodoví celníci, zakempovali jsme (opět docela pozdě) v kukuřičném poli.

Chata Vichren

2011-08-05T15:35:00.000+02:00

Protože nám toho na dnešek moc nezbývalo, vstávali jsme až pozdě, dlouho snídali a pomalu balili. Za horka jsme pohodově vylezli do sedla, kde dost foukalo a zase se vařily nějaké mraky, takže jsme hned zase scházeli dolů. Opačným směrem šel nějaký zájezd vyšňořených bulharských důchodců. Po cestě ještě jedno jezero (Mouratovo), taky dost pěkné.
Po prudkém klesání jsme si u chaty dali piva (Zagorka), a popojeli autem kousek dolů a bokem, kde jsme zakempovali v lese. Večer pršelo a byla bouřka, jeden blesk byl dost blízko.

Spano Pole

2011-08-04T15:34:00.001+02:00

Ráno jsem vylezl asi v 6, bo jsem k jezerům šel fotit východ – počasí vyšlo, akorát hory nebyly zrovna zajímavé a naopak blbě natočené. Při balení přišel nějaký chlápek, vytáhl odznak NP a že „palatku dolů“, zadělal odznak a zas odešel. Po zelené jsme vylezli do sedla a když jsme tam uviděli směrovku, že na Spano Pole to jsou 3 hod cesty, tak jsme vymysleli ještě další okliku. Do Mozgovishka Porta to bylo stejné jako druhý den, z tama jsme sešli po modré do údolí. Tam jsme si nějak nevšimli, že máme ještě přejít sedlo do dalšího údolí a dali se tady tím dolů. Moc to nevadilo, cesta tam byla a bylo to zas jiné – koně, krávy, časem kosodřevina a les s mohutnými smrky (jo, ty lesy vypadají jinak, když je to (byť i bulharský) NP a ne Šumava).
Na značku jsme se napojili kolem poledne, i přes tuto zacházku bylo furt spousta času, takže jsme se na jednom místě u pěkného potoka vyčváchali, vůbec bylo asi nejlepší počasí za celou dobu. Když jsme došli k domkám na nožkách ve Spano Pole (pivo za 2,5 leva), uviděli jsme známé postavy – Martin s Pájou, jak vařili oběd. To se hodilo, protože vzhledem k času jsme chtěli dát sraz u auta o den dříve, s čím nakonec souhlasili.
Tábořit jsme šli k jezerům na žluté (které přesně to bylo nevíme, bo s mapou neseděl ani jejich počet, ani tvar, ani velikost…), místo to bylo pěkné, ale zase se zatáhlo. V noci pak byla lehká bouřka a docela vydatný déšť.

Przewalského jezera

2011-08-03T15:33:00.000+02:00

Ráno jsme vstávali 6.30, moc se nám nechtělo, ale chtěli jsme udělat co největší bugr ožralým hovadům odvedle, no moc to nešlo, aj když jsme se snažili :( Ráno byla docela zima, aj tak balení trvalo asi hoďku a půl, po které jsme vyrazili směr sedlo pod Kralev dvor, z toho sešli k jezírku (to už zas byly nějaké mraky) a už po zelené vylezli do dalšího sedla. Odtud byl i přes mraky pěkný pohled na Popovo jezero, u kterého jsme poobědvali. To bylo fakt pěkné, i slunko nám zasvítilo.
Od jezera jsme vystoupali po žluté do Dzhangalska porta, kde jsme přehodnotili plán na další dny. Vešou naplánovaný 5ti denní okruh byl totiž reálně na dva dny, takže bylo potřeba jej nějak prodloužit. Údolím kolem jezer jsme sešli dolů a vylezli jen kousek k Převalského jezerům, a u jednoho z nich postavili stan. Cestou bylo super (bezesporu z nějakého EU grantu zaplacené) tyčové značení Summer, kde na každé ceduli (na asi 2 m široké, jediné cestě ve svahu, odkud nešlo sejít) byly její GPS souřadnice, souřadnice dalších tyčí a azimut a vzdálenost. Neuvěřitelné…
V jezeru (kde byl rybář u udice, od které po čase odešel…) jsme se vykoupali, udělali pokus o spálení odpadků a po uvaření (rýže s tuňákem, fakt dobré) si zahráli golf (s mou jedinou trekovou holí a splávkem) – dobré to bylo. Večer na sebe zas Bulhaři halekali, to mají asi jako národní sport.

Jezero Tevnoto

2011-08-02T15:32:00.000+02:00

Budík byl kompromisně v 7, balení trvalo cca 2 hod, za které se z jasné oblohy bez mráčku a s krásným výhledem na Vichren stala obloha docela zatažená. Pokračovali jsme po červené kolem dalších jezer a kamennými moři do sedla Bashliyska Porta, kde začala hřebenovka (bohužel většinou za mlhy). Pod sedlem jsme poprvé potkali ovčáckého psa, co se k nám a ještě dvěma Bulharům tak střídavě přidával (pojmenovaný byl, podle toho jak na něj volali Bulhaři i Francouzi, jako Šárka, ten Šárka).
Na hřebeni se pásly krávy, vidět toho moc nebylo, ale cesta byla zajímavá, taková občas trochu ostrá. Taky jsme zjistili, že chodíme cca o třetinu až polovinu rychleji než Pája s Martinem, takže jsme si nafotili mapu, dali sraz na sobotu u auta a pokračovali napřed (čímž se vyřešilo aj vstávání). Cesta vedla dál do sedla Mozgovishka Porta (občas aj bylo něco vidět, hlavně spousta jezer…) a kousek za ním už bylo jezero Tevnoto s chatou. Uvažovali jsme, jestli jít dál, čas by na to byl, ale nevěděli jsme, jak je to s tábořením za dalším sedlem a nebe bylo dost černé, takže jsme si koupili piva (za 3 leva), postavili stan a uvařili hostince. Tábořiště se solidně zaplnilo (samí Češi, občas Slováci; ale aj Bulharů tu bylo dost, což mě docela překvapilo), vedle nás se nacpala skupinka Čechů, což se ukázalo jako chyba. Večer bylo furt pod mrakem a zima, takže jsme docela brzo zalezli, no Češi vedle měli poslední večer, takže ve velkém chlastali a řvali. Že na ně z chatky, přímo před kterou si postavili stany, několikrát vylezli a slušně po nich chtěli, aby nedělali takový bugr, jim bylo jedno a furt argumentovali večerkou ve 22.30. Než zalezli do spacáků, tak to ještě trvalo…

Chata Vichren

2011-08-01T15:28:00.000+02:00

Kolem druhé jsme byli kousek od Banska, zkoušeli jsme nějakou boční cestu, no chodilo tam dost lidí s čelovkama někde po lesích, tak jsme raději jeli zpátky a zakempovali na odpočívadle u hlavní cesty, což až na projíždění kamionů šlo. Ráno bylo docela horko, sbalili jsme věci a pokračovali do Banska a skrz něj až k chatě Vichren (takový nástup do hor bych si představoval vždy :). Tu bylo zataženo, plné parkoviště a po chvíli začalo pršet a hřmít, takže jsme docela dlouho seděli a pospávali v autě. V jedné z pauz v dešti jsme zabalili, zaparkovali na uvolněném místě u chaty a zrovna když jsme chtěli vyrazit, začalo zase krápat. Tak jsme navštívili ještě chatu, ale tam nebylo nic (chata, ke které vede asfaltka, ale nedá se tam ani koupit pivo – to je teda), takže jsme vyšli po červené směr hory.
Krápat naštěstí zase po chvíli přestalo, došli jsme jen kousek k prvnímu jezeru a zde postavili stany. Na to dokonce i začalo svítit slunko, ale moc dlouho to nevydrželo, bylo relativně chladno a navíc tu létali (a štípali) komáři – podvod, v takové výšce. Večer diskuze o programu, bo Pája odmítá vstávat před devátou, občas vycházejí třeba aj v jedenáct a vaří oběd, což se nám teda vůbec nelíbilo.

Břeclav - Bansko

2011-07-31T15:27:00.000+02:00

Se stále posunutým časem jsem se vzbudil po páté, tak jsem aspoň měl čas sbalit batoh, když věci byly ještě po praní Kyrgyzstánu (a deštivém počasí) navlhlé. Martin s Pájou dojeli až někdy po deváté, kdy jsme do auta (Astra Combi) narvali věci – bylo to teda dost plné, přeci jen 9 krosen a hlavně ty šílené zásoby jídla…
Cesta skrz Slovensko a Maďarsko byla docela rychlá a pohodová, díky počasí bylo příjemně aj v autě. První zdržení přišlo na Maďarsko-Srbských hranicích, kde jsme si vybrali frontu s nějakým aktivním celníkem. Hned za hranicema jsme na hrůzně zabordeleném odpočívadle poobědvali a pokračovali, střídavě po dálnicích, střídavě silnicích. Kolem Bělehradu jsme projížděli mezi pátou a šestou, od deváté jsem řídil. V Bulharsku se už jelo serpentinama kaňonem řeky, stejně jako v Srbsku tu měli strašně přeznačené silnice, kvůli každému místu, kde se před týdnem dělo něco ve škarpě, byla značka 20 km/h, což opravdu dodržovat nešlo…

Bishkek – Istanbul – Praha – Břeclav

2011-07-29T20:37:00.003+02:00

Po jedné letiště trochu ožilo, šli jsme na checkin, kde jsme byli první, takže jsme si mohli vybrat, ke chceme být (akorát Markovi to zařizovali nějak dlouho), byl tam i balič zavazadel (takový jiný, než normálně, s klasickým přístupem: seděl a psal si na mobilu, lidí se nevšímal; na otázku o balení neznatelně kývl hlavou a psal sms dále :). Na letištní ploše byly pěkně vidět americké letadla.
Let byl celý po tmě, letěli jsme tak těsně před svítáním, až kousek před Istanbulem slunko konečně vyšlo. Jídlo bylo tentokrát zklamání – po 3 týdnech, kdy chleba se sýrem byl nejčastější snídaní/oběděm/večeří byla sýrová bageta a sýrové cosi jiného :( Na letišti jsem si dal výborné ledové kafe (za ty 4 eur stálo), docela to tam žilo (začátek Ramadánu, spousta poutníků do Mekky…), dobrá byla taky nějaká africká kmenová královna (asi), co seděla na elektroautě, na sobě měla asi kilo zlata a 10 minut si poroučela, co všechno chce :) Vojta tam taky potkal Ujfalušiho, letěl s náma.
Tento let už byl o něco zajímavější, s výhledama, bohužel většinu času bylo zataženo a na zem vidět nebylo. Aspoň bylo výrazně lepší jídlo (smažené vajíčka atd.).
Batohy došly v Praze všechny, no můj až dost za dlouho, už jsem se aj bál. Vlak jel těsně po příjezdu na nádr, akorát jsem stihl koupit bagetu a noviny, a do BV přijel přesně.

Bishkek

2011-07-28T06:29:00.004+02:00

Spali jsme až do osmi, pak jeli do města, změnili další peníze a po hlavní třídě šli na Osh bazar, obrovské tržiště. zde byla spousta zajímavých věcí: med (ve flaškách od Coca-coly a sklenkách od nutely, vždy s utopenou vosou; když jsme chtěli ochutnat, paní nám pootvírala jednotlivé lahvičky, my na prst nabrali a ona je pak zase postavila hezky zpátky do nabídky :), obří masna (s koňskou hlavou, taženou za hřívu neznámo kam a jinýma věcma, po kterých se člověk stává vegetariánem), spousta koření, sladkostí… Něco jsme nakoupili, pak nás odchytli policajti ke kontrole – 3 uniformovaní, dva bez, že chcou vidět pasy, ty nám hned vytrhly z ruk a mašírovali si to bokem, tam osobní prohlídka (všechny kapsy, peněženky, prachy samozřejmě chtěli do ruk – sice víme, že na to nemají právo, ale říkejme jim to, když neumí anglicky a mají naše pasy a pistole za pasem…), ale dávali jsme pozor, takže nám nic nevzali. Pak chtěli velice být kamarádi…
Na zpáteční cestě jsme objevili supermarket, tak jsme tam něco nakoupili (piva, skvělé vodky, sladkosti, sýry – pěkně jsme si zašopovali v supáči :), pak ještě v Tsumu jsme kupovali nějaké další věci (trička atd.) – Marek s Vojtou dělali komedie, že si je tam budou pamatovat ještě dlouho :)
Do domu jsme přijeli až ve 4, zabalili věci, něco pojedli a jeli maršrutkou (najeto 430 tkm.) na letiště. Tam jsme šli do zahradní restaurace (na rozloučenou krásná číšnice :), kde jsme vysypali poslední peníze na stůl a objednali piva, museli jsme vypadat jako dost sociální případy :) Ještě mají ve zvyku lidi nevyhazovat, když jen sedí, takže jsme tam vydrželi dost dlouho. Na letišti jsme jedli, hráli karty, snažili se něco spát, ale moc to nešlo. V letištní TV dávali reklamy jen na Turkish airlines a pak po půlnoci i párkrát nějaký protikorupční spot (asi je levnější vysílací čas :) Dobré byly také turecké záchody, se splachováním na fotobuňku :)

Ala Archa a Bishkek

2011-07-27T12:01:00.000+02:00

Budík v 7, za zimy snídaně a balení a pak cesta dolů. Batoh byl úplně lehounký, počasí pěkné, ale cesta zas relativně namáhavá, protože i když byla dolů, tak se to dost vozilo. Oběd jsme si dali na vyhlídkovém balvanu, pak ještě chvíli poseděli dole u Alpine campu, kde přišli další dva Češi (a dali nám kus melounu, k nanukům :) Po chvilce zrovna přijela nějaká dodávka, tak jsme si tam vlezli na zpáteční cestu (1000 s.), vzal nás zase až na Bajak bazar. Tam jsme si dali točené pivko, šli se ubytovat a dát sušit věci, a na večeři se zase vrátili do této hospody – v menu měli 24 položek s jídlama, reálně měli šašliky a jedno „bezmasé“, kde maso stejně bylo… Dali jsme si teda beraní šašlik (fakt dobrý), piva, polévku (donesla asi 3 min po donesení šašliků…). Večer u kytary asi do jedenácti.

Pik Učitel

2011-07-26T12:00:00.000+02:00

Budíček jsme měli 4.45, údolím se valily cáry mlhy, ale jinak bylo jasno. Vzhledem k zimě (ocenil jsem rukavice) jsme se rychle sbalili a 5.15 vyrazili nahoru. Mimo první úsek korytem potoka (kde mi ujela noha a spadl jsem tam, ale membrány držely, tak jsem se aspoň definitivně vzbudil :) vedla celá cesta nejrůznějšími druhy sutě – velkou, malou, viklající se, ujíždějící… Krom toho docela fučelo a byla velká zima, zvlášť při chytání se těch kamenů. Kompenzováno to ale bylo krásnými, stále lepšími výhledy na Koronu, Koreu, Teketor, ledovec v údolí a další okolní hory, navíc za vycházejícího slunce a inverze s mrakama pod náma. Šli jsme stylem 15 min chůze, pak sušenka, napít a zas dál. Místy bylo i nějaké lehké lezení a zbytky sněhu.
Když jsme vyšli na slunce, bylo hned tepleji, někde nad 4 tis. to o. Jan otočil (resp. čekal), my šli dál. Před finálním hřebínkem bylo dost nepěkné místo (klouzající suť), pak to už šlo – nahoře byl na severní straně nafoukaný sníh, ale dalo se jít i po skále. Na samém vrcholu (sníh, malý křížek, 4540 m n. m.) prakticky vůbec nefoukalo, což nás překvapilo, a byl z tama nádherný rozhled na okolní Tian-Shan, od obzoru po obzor, a inverzi. Cesta zpátky byla lepší, než jsem čekal, i když to jezdilo a hlavně v suti je třeba přemýšlet nad každým krokem. Docela se zatáhlo a akorát při příchodu do kempu začalo krápat. Byli jsme tam před jednou, což Čechy dost překvapilo :) Do večera jsme se jen tak poflakovali a relaxovali, přišly nějaké další české skupinky, počasí nic moc (zima a občas nějaké krupky či co). Večeře byla na dvě etapy (polévka v dešti, pak chleby a sušenky), došla druhá bomba s plynem – takže ty dvě vyšly akorát. Večer zas byla zima a Korejci dělali bugr. Noc byla extrémně dlouhá – když jsem se poprvé vzbudil a říkal si, ať už vyleze slunko a je den a jdeme dolů, byla půlnoc :(

Ak-Sui

2011-07-25T11:59:00.000+02:00

Ze stanů jsme vylezli až kolem sedmé (po budíčku asi v 5, kteří zařídili Češi, cca 2 hod se balící na Pik Učitel), když začínalo slunce svítit aj do kempu. Vločky k snídani docela ušly, čekal jsem, že to bude horší :) Dnešní aklimatizační výlet vedl podél ledovce po moréně někam vzhůru, bez batohů a s vědomím, že nikam nemusíme dojít a nespěcháme, se šlo krásně. Minuly jsme další tábořiště (s obříma zásobovacíma stanama ruských horolezců), chatu (vypadala dost mimo provoz, prý sice v provozu je, ale je to dost drahé), podél ledovce minuly jezírko a šli dál nahoru. Honza chtěl obejít skalní zuby, takže jsme přecházeli ledovec (chvíli před tím, než jsme na něj šli, tak se házením šutrů snažili odlámat kusy ledu; já si teda myslím, že užitečnější než se v horách modlit a pořádat mše je nenasírat ledovec házením šutrů na něj, kor když se tam chystám…
Cesta skrz zuby vypadala dost blbě, zvlášť pak ta z druhé strany, takže jsem se rozhodl netrápit se vzpomínkama na HK a vrátit se stejnou cestou, přidal se aj Marek a v kempu jsme byli kolem druhé. Venku pofukovalo, tak jsme leželi ve stanu, po čtvrté došel zbytek a o něco později i Češi, kteří šli na Pik Učitel, prý tam strašně foukalo. Jak byly nějaké mraky, byla docela kosa, takže po večeři jsme šli hned brzo spát, i v noci bylo výrazně chladněji.

Ala Archa, Raceka

2011-07-24T11:58:00.001+02:00

Ráno jsme zabalili, dobré bylo, že jsme mohli nechat nějaké věci v depositu a nemuseli tak tahat všechno. Ráno byly docela pěkně vidět hory, kterými je Bishkek obklopen (pěkná lákačka :) Na autobusáku všichni chtěli za cestu 2000 s, nakonec jsme našli velké auto za 1000. Proč tak levně se ukázalo za chvíli, řidič byl asi nový a nevěděl, jak tam jet a že to je tak daleko. Nakonec nás tam ale zavezl, takže kolem poledne, hned po jídle (2200 m n. m.), jsme začali za pěkného vedra stoupat údolím Ak-Sui. Protože byla neděle, tak (zvlášť dole v údolí) se to jen hemžilo „biznizmen turning up in BMW, eating salami and drinking vodka“, jak varuje LP, na cestě k vodopádu taky bylo pár zjevů zajímavých.
Stoupání po moréně od vodopádu do Raceky bylo hnusné – jak sem chodí tolik lidí, tak cesty jsou dost vychozené a zničené, navíc bylo vedro a suť nekonečná. Údolí ale bylo pěkné, na konci byli kozorožci, které jsme samozřejmě začali fotit na sto metrů, a pak zjistili, že se k nim dá dostat dost blízko :) V Raceka jsme zakempovali na prvním plácku (3300 m n. m.), byli tam nějací Češi, Korejská horolezecká výprava atd. Z morény nad kempem (asi jeden z nejnebezpečnějších, kde jsem byl – ledovcový potůček, stany pod vysokou morénou se spoustou obršutrů, těžko říct jestli by po nějakém menším otřesu přišla první vlna z prorvaného jezera nebo šutr z morény) byl krásný výhled na ledovec, Pik Korona i Pik Svobodnaya Korea. Malý potůček se večer fakt dost rozvodnil, takže nestavět stany na pláckách u něj bylo rozumné. V noci bylo dost teplo, na to že to je tak vysoko.

Bishkek

2011-07-23T10:03:00.002+02:00

Po tradičně jogurtové snídani jsme maršrutkou spolu s dalšíma asi 25 lidma jeli do centra (při vystupování Jardovi někdo vytáhl peněženku z kapsy…), vyměnili nějaké prachy (zajímavé, že ve směnárnách nechtěli třeba 50 USD měnit, že to je moc málo…) a šli do muzea národní historie. Ještě před ním jsme viděli výměnu čestné stráže u vlajky – mají extrémně pomalý pochod, měly by vidět ty Indy na pakistánských hranicích :)
Muzeum bylo dobré – má dvě patra, jedno věnované Leninovi, druhé historii země. Socialistický realismus naprosto ukázkový všude (architektura, plastiky, malby na zdech…), zajímavá byla i část věnovaná loňským nepokojům s vitrínkama, kde byly osobní věci obětí (např. telefon, žiletka a tak :) Každopádně (mj. na tomto muzeu) bylo krásně vidět, jak je komunismus naprostá analogie náboženství, víra jako víra – fresky na zdech, sochy dělníků vzhlížejících k Leninovi, citace jeho spisů, naprostá glorifikace, potírání „nevěřících“… V čem je rozdíl, když na místo Boha a Ježíše dosadíme Lenina, na místo Bible jeho spisy, místo inkvizici politické procesy a gulagy? A speciálně s křesťanstvím i v tom, že oboje vzniklo na obranu těch chudých, trpících, ale stejně to vedlo pouze ke vzniku nové elity, která zase žila z těch obyčejných lidí. A oboje je založené na naprosto utopistických představách nového ráje, kde se všichni budou chovat jinak, jen to jde proti základnímu lidskému přesvědčení…
Další asi 3 hodiny jsme hledali Zoologické muzeum, které přestěhovaly a polovina lidí tušila, kde je, druhá ne, každopádně jsme jej nenašli. Místo toho jsme objevili třeba ministerstvo kultury, před kterým asi na 100m úseku stály auta s krásnou sbírkou SPZ typu 2020, 0001 atd. – mafiánská kultura se nezapře (a to bylo min. kultury – chtěl bych vidět nějaké důležitější :). Nafotil jsem si pěknou sérii, no když na mě začali z těch mercedesů vylézat řidiči, proč je fotím, tak jsem to musel maskovat, jakože fotím něco jiného :) Město jsme docela prošli (mimo hlavní třídu tu skoro nic není, až na spoustu pěkných ženských), poobědvali kebab se spoustou věcí za 60 s. Taky jsem chtěl poslat pohledy, ale na poště (kde je posílali minule) mi ženská řekla, že tam se pohledy neposílají a že mám jít kamsi jinam, tak jsem se na to vykašlal (bo země, kde nevedou známky a schránky a v hlavní národní poště se nedá poslat pohled je teda divná).
K večeři zase spousta dobrých (zdravých :) věcí, pak jsme šli na pivo do hospody, kde měli mít čepované pivo, což byl též zážitek. Sedli jsme si ke stolu, po asi 5 min kdy se nic nedělo, šel Vojta hledat někoho. V kuchyni našel ženskou sledující televizi, ta kamsi zařvala, po další chvíli došel z ulice číšník, postavil se ke stolu a pravil „Što?“ Tak jsme si objednali piva, docela se daly. Když jsme se zeptali, jestli mají šašliky, tak nám je po chvíli začali dělat (asi nebyli zvyklý, že tam někdo dojde jen pít :) Cesta zpátky dlouhá, hospoda byla docela daleko…

Burana

2011-07-22T09:48:00.001+02:00

Budík jsme měli na východ, byly pěkně nasvícené okolní hory. Maršrutka směr Biškek přijela úplně ideálně, ještě jsme byli na vedlejší cestě a už brzdila, takže naše obavy (jak se narveme v 7 lidech a s batohama v takové díře do něčeho) byly naprosto liché. Do Tokmoku jsme jeli asi 2 hodiny přes vcelku pěknou krajinu. Cesta byla zajímavá – 4proudá silnice bez jediné čáry, takže se jezdilo, jak to zrovna s hustotou provozu vycházelo, přijde mi že auta s řízením vpravo/vlevo tu jsou skoro napůl.
V Tokmoku jsme si dali oběd (zase komedie – dlouhé vysvětlování, co které jídla jsou, pak hláška že je vlastně nemají…), a vzali obří auto směr Burana a pak i do Bishkeku (za 1700 s). Věž Burana je jedna z mála kyrgyzských památek, jedná se o strážní věž (po zemětřesení trochu pochroumanou), u ní je malé muzeum, kamenné hlavy (ty jsou, jakoby je dělal Born), náhrobní kameny a tak. Krajina pěkná (zemědělská oáza, na obzoru hory), ale strašný hic.
V Bishkeku nás hodil až kousek od ubytování, po kvasu (0,5 l/15 s.) jsme se šli ubytovat – byl tam aj Polák z Džalalabádu. K večeři byla polévka a chlebíčková hostina + pivo, po ní jsme se chvíli dívali na Foresta Gumpa , ale bylo poškrábané DVD, tak to moc nejelo (skvělý ruský dabing, jeden člověk čte vše), pak tam pustili Nu pagadi… V noci zas strašné vedro.

Issyk-kul a Tamga

2011-07-21T09:47:00.000+02:00

Ráno jsem se vzbudil asi v 5, takže jsem toho využil na zatím prázdnou sprchu, kde se samozřejmě pak tvořily fronty – budíček jsme měli jakože v 7, snídaně byla asi v 9… Maršrutkou (kde Marek otevřel okno tak, že mu zůstalo v ruce a pak celou cestu musel jet v bundě a čepici) jsme přejeli do vesnice Tamga, ležící na břehu jezera. Cestou jsme míjeli spousty polorozbořených hotelů a rekreačních vesniček, kam už asi dost dlouho nikdo nejezdí.
U jezera jsme se hned vyvalili na pláž, ale docela foukalo a voda byla též studená, takže na koupání nic moc. Po chvíli jsme se ale přesunuli o zátoku vedle, za placenou pláž, kde jsme našli docela pěkné místo na noc, nefučelo a byla tam znatelně teplejší voda. Zbytek dne byl odpočinkový – koupání, meloun, nanuk atd. Na večeři jsme šli kvůli stanům na dvě etapy, my si dali nějaké nudle se zeleninou, které bohužel byly utopené v několikacm vrstvě tuku (aneb klasická dietní kyrgyzská strava). Večer jsme byli snad všichni trochu připálení od slunka, byl strašný hic ve stanu, ale pěkné nebe se spoustou hvězd.

Alakol trek V: Karakol

2011-07-20T13:18:00.003+02:00

Ráno bylo relativně jasno a větrno, takže paní domácí věci pověšené venku (smáli jsme se, když to tam v dešti věšela) uschly, zatímco nám ani náhodou (takhle vlézt do těch totálně promočených pohorek byla nádhera). Údolí zakončené pěknou horou (Pik Palatka) bylo nádherné, i díky relativně jasnému vzduchu. Minuly jsme první a poslední turistické ukazatele (Moskau, Velington (!) atd.), rozbořenou meteobudku a počasí se zhoršilo, občas to vypadalo, že bude znovu pršet, což se naštěstí (až na pár kapek) nestalo. Po docela nudných 4 hodinách jsme konečně došli do vesnice Ak-Suu, dali si pivo, rybičky a spoustu dalších věcí a maršrutkou jeli do Karakolu.
Zde jsme se ubytovali v Yak hostelu (Gagarinova ulice), kde jsme dostali 3 pokoje + předsíň, vyzdobené jak jinak kobercama, za nádhernou cenu 250 somů/os. Na dvoře jsme pověsily všechny stále mokré věci, něco oprali atd. – fakt pěkné, udržované a levné místo (jediná nevýhoda: jedna sprcha ve stejné místnosti se záchodem, což je na množství lidí /dají se zde aj postavit stany/) docela málo…
Po dlouhé době jsme se konečně vydali do města, se zastávkou u dřevěné katedrály jsme vyřídily směnárnu, net a šli na večeři. Po hladu na horách jsme si dali boršč, piva, každý dva šašliky (které ale byly dvakrát tak velké jak ty v Džalalabádu, takže jsme to do sebe dost cpali…) a na závěr ještě nanuky, nechali jsme tam asi 2500 s. :)
Na hostelu byla spousta lidí včetně sympatického páru z Čech, se kterýma jsme dost dlouho poseděli u dvou vodek, mj. nám dali mapu Ala Archa…

Alakol trek IV: Altyn-Arašan

2011-07-19T12:25:00.001+02:00

Ráno bylo hodně zataženo, takže budík na 5.30 byl docela zbytečný. Aspoň nebyla taková zima, takže po müsli a čokoládě jsme se vydali na cestu stoupající sutí podél jezera. Pohledy byly čím dál hezčí (zaledněné hory, ledovce, meandrující řeka atd.), počasí čím dál horší. Když jsme vylezli do sedla (3900 m n. m.), bylo už hodně hnusně a stejně tak hnusný byl i pohled dolů: dost sněhu a extra prudká suť a skalky. Úsek dost blbý, zvlášť při vzpomínce na Hochkoenig… Po sestoupení tohoto úseku začalo pršet (ještěže až teď), minuli jsme skupinku Čechů, co je čekal výstup (nezáviděl jsem).
V dešti jsme scházeli kravskýma stezkama údolím – pršelo dost a dlouho, takže postupně provlhlo vše. Navíc jsme sešli se správné cesty, díky čemuž jsme museli brodit na horším místě, kde jsme to díky prudkosti řeky většinou přecházely v botách. To byl zlomový bod – tam už jsem byl mokrý komplet, takže mi to už bylo jedno a místo opatrného přeskakování přes potoky na viklajících se šutrech jsem je prostě přecházel naskrz (a že jich, spolu s bažinama bylo). Paradoxně jsme se těšili na to, až po celém mokrém dnu dojdem do lázní a vykoupeme se znova.
V Altyn-Arašanu jsme se ubytovali hned v prvním baráku (obr pokoj, ale za 300 s. na osobu, jídlo nět), zabrali celou verandu věcma a šli do baně. Voda byla strašně horká, do té první (teplejší) se mi podařilo strčit jen nohu po kotník asi na 10 sec, naštěstí byla ještě vedle druhá, o něco studenější (tam už se pomaličku vlézt dalo). Dobré bylo střídání ležení na zemi venku na dešti a vany… K večeři jsme vařili čočku, přestalo pršet, za 100 s. jsme si dali pivo a v bani ho vypili.

Alakol trek III: jezero Alakol

2011-07-18T12:23:00.002+02:00

Vstávali jsme o půl sedmé, na obloze bylo jen pár šmouh, jinak jasno. K snídani klasicky pár lžiček müsli a hned poté sestup údolím Karakolu. Bylo pěkné – řeka a potůčky, pěkně zelené hory, skály, koně atd., akorát neustálé brodění všech přítoků do řeky bylo buď nepříjemné (studená voda až bolela) nebo o věci (při pokusech to přejít po kamenech). Cestou nás taky skásli místní ochránci (dohromady asi 2000 somů) za pobyt v NP. Hned za jejich stanicí jsme přešli jediný výdobytek za ty všechny ty prachy vybrané od cizinců – most přes Karakol, za kterým po projítí hustým lesem začalo stoupání k jezeru. Šli jsme to už dost ve vedru, což bylo hodně nepříjemné. Cestou jsme potkali ještě partu Francouzů s průjmem (jak poznat Čecha: klobouček, kostičky, oblečení jak do Himalájí; jak poznat Francouze/Španěla atd.: malý baťůžek a na něm navázaný spacák, stan, hrnec, karimatka, igelitka s dalšíma věcma :)
U potoka jsme si dali oběd (korbáčky a chleba) a začal poslední, nejprudší úsek (docela po skalách a suti), mj. kolem dost velkého vodopádu na potoku, který vytéká z bezodtokého jezera Alakol (Wikipedia :) Pohled na jezero byl úžasný, nádherná modrá, kolem už docela dost stanů. My si je postavili na pláckách nad jezerem (3530 m n. m.), takže přímo ze stanů byl dobrý výhled. Svítilo slunko, tak jsme si dali sušit věci, no při cestě na koupání se rychle zatáhlo a párkrát aj zahřmělo. Voda byla strašně ledová, ale umýt se to už chtělo. K večeři polévka, západovku překazily mraky, co opět přišly. Po tomto dnu se ukázalo, že dát za jeden den Teleti i jezero opravdu nejde (nějak jsme přehlédli, že od řeky to je zas skoro 1000 výškových metrů…)

Alakol trek II: sedlo Teleti

2011-07-17T12:22:00.001+02:00

Kvůli náročnému stoupání jsme vstávali s prvními paprsky slunce (bohužel dost vysoko nad náma) v 5, rychle zabalili, něco málo pojedli a už za hodinku vycházeli. Díky námraze bylo přecházení mostku přes potok docela zábavné. Stoupání bylo zezačátku relativně mírné, později o dost prudší, ale díky stínu se šlo dobře a taky stále lepší výhledy (mimo jiné na hřebeny hor na druhé straně Issyk-Kulu) byly fajné. Vojtu s Honzou chytly nějaké střevní problémy, takže šli dost pomalu, zato Marek do sedla vyletěl (byl tam o hodinu dřív než já (10.30), já tam pak půl hoďky čekal na Jardu a další asi ¾ hod na zbytek…) a ještě se jim vracel pro batohy (což bych teda nedal…). V posledním úseku byly zbytky sněhu, dost sutě a oblézání malé skalky.
Ze sedla (3800 m n. m.) byl pěkný výhled na hory včetně kopce, který jakoby z oka vypadl Alpamayu. Kolem dvanácté se v sedle vyrojila spousta lidí včetně povedené dvojky místního průvodce (v sandálách) a jeho koňáka (v gumákách :) Sněhem jsme sešli dolů a na plácku si dali oběd, a za pošmourného počasí scházeli dál údolím dolů. Cestou byla spousta nepříjemných brodů (přeskakování po šutrech), kytek, koní. Poslední část byla hodně prudká, serpentinama klesala k řece Karakol. Navíc se dost zatáhlo a pohřmívalo, na plácek u řeky jsme došli tak akorát na postavení stanů, než začalo pršet. Nepršelo ale furt, takže uvařit se dalo (i když na etapy, díky čemuž jsme málem uvařili utěrku a houbu v sáčku místo vody :) a část na ohni, který vyčoudil celý tábor…
Slovinci nesli Izraelcům stan, když už v něm spali, a domluvili si sraz ve vzdálenějším kempu. Pointa byla, že Izraelka si zvrtla kotník a tím pádem ji tam museli dovést na koni…

Alakol trek I: údolí Djety-Oguz a Teleti

2011-07-16T12:21:00.001+02:00

Budík jsme měli nastavený na 6, kdy vycházelo slunce a my vyběhly po cestě na kopeček nad vesnicí, odkud byl supr výhled na skály nasvícené vycházejícím sluncem i okolní hory. Po snídani u dědy na vejminku jsme zabalili a vyrazili na první den treku.
Cesta vedla nejprve údolím řeky Djety-Oguz ve stínu mezi okolními skalami, díky tomu bylo relativně chladno a šlo se dobře. Cesta byla ještě pro auta, míjela pasoucí se koně, kravky u jurt a maringotek. První zpestření bylo u orla, který byl přivázán u jedné z jurt. Hned vylezl jakýsi děda, že focení za 50 somů, a když jsme vytáhli foťáky, šel se převléct do kroje a předváděl se s orlem, časopisem GEO kde byl na titulce a medailama ze sokolnických závodů. Mohli jsme se mrknout aj do jurty, takže nakonec fotili všichni :)
Dál už cesta byla o dost horší, ale aj tak nás předjely dva teréňáky. Oběd jsme snědli u odbočky do údolí Teleti, kde začínala ta pravá horská pěšina. Střídavě jsme se zde předbíhali s třema Izraelcama a jejich místním nosičem s obrovským batohem. I zde, dost daleko od civilizace, byly občas obydlené jurty (s dětma „dej ňamku“, kterou jsme jim nedali, tak po nás začali házet kamínky a podnikavým starším (cca 10 let) bratrem, co hned nabízel vyvezení batohů do sedla na koni :)
Ke konci se údolí rozšířilo, místo lesa nastoupily pastviny se spoustou koní a výhledy na zaledněné hory, no na tábořiště jsme šli ještě asi hodinu a půl (celkově ta cesta šla o dost pomaleji, než jsem podle mapy čekal). Izraelci měli lepší mapu, ale ukázat jim kde jsme jsme museli my :)
Místo na stany jsme si našli u potůčku, s výhledem na hřeben Terskei alatau), na odvodněném plácku (3000 m n. m.) kousek od odbočky na stoupání do sedla. Při vaření večeře přišli dva Slovinci, že prý kde je ten kemp. Tak jim říkám, že náš je tu, a oni že v mapě je kemp, tak nemají stany (a asi čekali chatky, sprchy a tak :) (nakonec se ubytovali u Izraelců ve stanu, bo kemp samozřejmě bylo místo vhodné ke stanování :) Místo to bylo nádherné, večer zapadlo slunce, k tomu čistý potok a nasvícené hory a kytky a tak… Spát jsme šli 8.30, ve stínu se docela rychle ochladilo…

Cholpon-Ata, Djety-Oguz

2011-07-15T15:56:00.002+02:00

Ráno jsme vstali, posnídali, dost dlouho balili – voda v jezeře byla studená a lehce foukalo. Přes jezero byly pěkně vidět hory na druhé straně. V 11 jsme šli do města, bylo jasno, ale nad horama docela mraky. Hledali jsme petroglyfy, nakonec jsme je našli – šlo se k nim přes staré letiště. Holt odborářů už sem asi tolik na rekreaci nelítá…
Petroglyfy byly dobré a rozlehlé, dokonce i s průvodkyní, které vůbec nevadilo, že místní dětičky po kamenech vesele lezou :) Pak jsme přes město šli na autobusák – bylo to dlouhé, vedro, ale bylo vidět (na rozdíl od jihu, kde jsme byli dost atrakce), že jde už o turistické město, spousta místních cestovek, nabídky výletů atd.
Za 100 s/os. jsme vzali maršrutku (pěkně pomalá, vyhlídková jízda s řidičem, co buď hulil, telefonoval nebo obojí) do Karakolu. Tam jsme jen nakoupili zásoby, navštívili english speaking TIC a jeli maršrutkou do Djety-Oguz. To taky bylo zajímavé, na místě odkud měly jezdit, nějaký chlápek zatelefonoval, a přijela dodávka, ve které bylo pár vesničanů, televize a hlavně krabice s ledničkou, která zabírala většinu auta (a ti, co seděli na jediné sedačce před ní, ji měli pěkně za hlavou; asi by jim po prudším zabrzdění moc dlouho nevydržela :) Auto jelo až k červeným skalám, kde jsme se nechali vysadit u Puklého srdce a hned fotili – bylo pěkné večerní světlo. Ubytovali jsme se u místních v okobercovaném pokoji (100 s/os.), docela zajímavé. Vařilo se u dědy na vejminku, vodu brali (i oni) z dost velké řeky za domem, stejně tak to byla koupelna.

Cesta do Cholpon-Ata

2011-07-14T15:54:00.001+02:00

Budík jsme měli v 6, od Adama jsme dostali bohatou výslužku na cestu (sušenky, melouny, jogurty…). Na autobusáku jsme našli chlapíka s velkým autem, do kterého jsme se pohodově vešli aj s věcma. Do Bishkeku nám dal cenu 7 tis. somů. Vypadal docela mladě a ještě jel domů říct že jede pryč, tak jsme si dělali srandu, že Ajtmatov by napsal povídku, jak mladý, nezkušený řidič poprvé jede až do Bishkeku a jde se rozloučit s matkou… Cestou jsme zjistili, že mladý nezkušený řidič má tři děti, pani byla jeho žena a pracoval mj. v tajné službě :)
Na rozdíl od předchozích byl sympatický, docela dost nám toho řekl, i o loňském konfliktu (uměle vyvolaná záležitost k oslabení prezidenta s najatýma žoldákama), pozval nás na pití (Mayim žarma, chutnalo to jako chlebové kousky rozmočené v mléce, takže humus jako většina jejich pití :), ale placky byly dobré. Na oběd jsme si dali pelmeně (to nám zas řekl, že pokládat chleba vzhůru nohama je neúcta, nedělá se to, aby člověk nebyl chudý). Taky říkal, že vydělává 5 tis. somů a jeho žena polovinu… V horách pršelo a jinak bylo docela zamračeno, ale cesta byla díky velikosti auta pohodlná. i když se mu moc nechtělo, nakonec jsme jej přesvědčili, aby nás vzal až k jezeru do Cholpon-Ata (za další 4 tis.).
Zde jsme chvilku po desáté šli kousek od silnice ke břehu, postavili stany – téměř okamžitě začalo krápat a bylo tam strašně jakýchsi muchniček.

Osh

2011-07-13T15:07:00.003+02:00

Na snídani byla spousta věcí, takže jsme se s ní docela zdrželi, a na autobusák jeli až po desáté. Tam jsme vzali auto do Oshe s přidrzlým řidičem, který si furt bral naše pití. Krajina byla zase zajímavá – polopoušť s oázama. Osh byl nepokoji poznamenán ještě více než Džalalabád, před městem byla vojenská patrola a poničených budov taky více.
Nejdříve jsme šli na Šalamounovu horu (Sulejman top) s mixmuzeem kultury a vycpanin. Každopádně zde byl pěkný chládek (muzeum je uvnitř hory) a zajímavé je i prosklené „oko“ s vyhlídkou na celé město. Uvnitř muzea byla i šamanská expozice mj. s kuřecím pařátkem, u kterého křesťané nemohli pochopit, že tomu někdo věří. Jak kdyby mezi kuřecím pařátkem a křížem byl nějaký rozdíl… Další zajímavost byl průvod za jakousi místní vědmou – „večer se za ně pomodlíme“ :)
Poté jsme šli na bazaru – město leželo na Hedvábné stezce, a ten místní je dost proslavený. Mimo klasické maso na ulici tam měli spoustu čokoládových dobrot (rozteklých), ovocné limonády, různé masové pirožky a tak.
Zpátky v Džalalabádu jsme byli kolem šesté a byla diskuze co a jak dál – jestli třeba k Issyk-Kulu neletět… Po koupení vodky (60 s) a melounu jsme chtěli zas do bazénu, ale byl zavřený. Na domě byly na návštěvě jezuiti s Polska, byla večeře se spoustou chodů, pak u čaje a piv diskuze.

Džalalabád

2011-07-12T12:58:00.003+02:00

Budíček byl tradičně v 6, když jsme po sbalení došli k auto, zjistili jsme že místo předního kola je nějaká dojezdová rezerva, o asi poloviční šířce pneumatiky. To ovšem našemu řidičovi nebránilo jet stejným stylem jako včera… Krajina byla pěkná – údolí vedoucí k rezervaci je asi o dost hezčí než rezervace samotná (zvlněné sprašové, částečně zatravněné kopečky přecházející do badlands, vlhy, mandelíci…). V jednom z měst zastavil na výměnu duše, my vylezli na snídani, zachvíli projel kolem, že zam cosi nemají a jede jinam a za půl hodiny nás zase nabere. Tak jsme hodinku seděli jen s foťákama a jídlem na ulici, než konečně (se všema věcma v autě) dojel. Krajina byla pěkná aj dál, auto čím dál častěji stávkovalo, tak jsme si ji docela užívali. V polopouštní krajině byla např. krásná (= dobře vybydlená, socialistická, obří) továrna na zpracování uranu, který se tam těžil.
Auto definitivně vypovědělo službu asi 15 km před Džalalabádem, vzal nás do vleku Uzbek (dobré, když náš řidič nadával na „plachoj uzbecký benzín“), v kopci si uvařil motor taky, ale nakonec jsme dojeli. Ve městě byl dost hic, vzali jsme bus do centra a pak relativně dlouho hledali místní jezuity, kteří opět sídlili v zastrčené uličce. Dům ale mají pěkný – s několika pokoji pro hosty, byl tam vcelku sympatický Polák, co tam jen zaskakoval, mj. nám vypral v pračce věci a měl tam dvě neuvěřitelné koťata a zahradní akvárko.
Navečer jsme šli do města – na to, že to je „ortodoxní jih“, tu ženské byly stejně pěkné i oblékané jako v Bishkeku. Muslimský vliv se ukázal, až když jsme druhý večer chtěli koupit vodku, a v mnohých obchodech ji neměli.
Hledání večeře bylo zajímavé, bo sice až kolem půl deváté začíná být aspoň trochu příjemně (= cca jen 35 °C), ale většina restaurací zavírá před osmou. Nakonec jsme ale nějakou našli a dali si studenou polévku (okurkový salát zalitý jogurtem, v podstatě), šašliky (jakési mleté), piva. Po večeři jsme šli do bazénu, což bylo dobré – skoro nikdo jiný tam nebyl, dalo se skákat… A při 31 °C jsme měli pocit, že je docela chladno :)

Sary Chelek

2011-07-11T11:52:00.001+02:00

Po budíku v 6 jsme se cca hodinu balili, pak konečně projeli bránu. Po pár km mezi skalama a vesnicemi byla další brána, kde se platilo vstupné a která se měla otevírat v 8, no místní důležitý ochranář v tu dobu odešel a vyřizovat to začal o něco později. Zatím se s náma seznámil opilý mr. I love you. Všichni Kyrgyzové neustále hulí a zlaté zuby tu frčí. Vstupné bylo dost velké, 400 S/os. Stoupání k jezeru po špatné polňači se auto moc nelíbilo, kor když řidič jej opět nešetřil.
Samotné jezero bylo nádherné – neuvěřitelně modrá a čistá voda, okolo hory. Batohy jsme nechali v autě, vzali jen foťáky a vodu a šli se projít. U parkoviště bylo drsné piknikoviště se spoustou Kyrgyzů, posedávajících u hromad jídla, my si u břehu snědli snídani, od nějaké učitelky němčiny dostali melouna a pak začali stoupat cestou necestou podél jezera. Byla dost zarostlá se spoustou vonících kytek, takže co pět kroků byla botanická zastávka, navíc i výhledy na jezero byly čím dál lepší. Na louce jsme se rozhodli vyjít na kopec, už od pohledu dost nepřístupný, a začali na něj stoupat. Nejdřív křovím, sutí, skalama, za stále většího vedra. Nahoře (ne navrcholu, ale nějakém hřebínku) byly dost dobré výhledy na okolní hory a jezera (celkem tři). Snědli jsme tu darovaný meloun, vrátit se po stejné cestě nešlo, takže jsme přecházeli do vedlejšího údolí, kde jsme po brodění v trávě i křoví nakonec sešli a na zpáteční cestě narazili na oficiální cestu. Jak se později ukázalo, na louce rostly nějaké zlé kytky, po kterých (a dalším pobytu na slunku) jsme všichni (co neměli dlouhé kalhoty) měly plno puchýřů na nohách i rukách.
Na kempovišti jsme si chtěli dát pivo, okamžitě jsme zaujali Kyrgyze a ti nás hned zatáhli nejdřív k jednomu stolu, pak druhému, kde nás cpali a nalévali různým jídlem. Vysvětlit, že na toho berana, co chtěl zaříznout, k němu domů opravdu nepůjdeme, bylo dost těžké, ale nakonec se povedlo. V jezeře jsme se vykoupali – voda byla docela studená, ale nádherně čistá, slunce pořád pálilo, což teď už zas tak příjemné nebylo. Na zpáteční cestě náš řidič po té, co vyzjistil co studujeme (ochrana přírody a tak) vyhodil z okna papírek se slovy „ekologie“ :) Zakempovali jsme na stejném místě, večeři uvařili na ohni.

Cesta do Sary Chelek

2011-07-10T11:49:00.000+02:00

Posnídali jsme jogurty, zabalili věci a vydali se na autobusák sehnat dopravu. Mezi spoustou nahaněčů jsme domluvili auto (jak se pak ukázalo, pro 7 lídí ano, ale bez věcí; maršrutky ani autobusy na jih z nějakého neznámého důvodu nejezdí) za 1000 S/os. až k jezeru, takže po nacpání batohů jsme kolem 11 vyrazili na cestu. Nejdřív jsme projížděli Bishkekem, ten je docela rozlehlý, za ním zastavili na občerstvení u řady stánků. Vybrali jsme si jeden z hezkou prodavačkou, výsledkem bylo, že jsme snědli a nakoupili mnohem víc věcí, než kdyby tam byla nějaká bába :) Řidič jel relativně šíleně (v zatáčkách pravidelně pískali pneumatiky), no bylo vidět že cestu zná a ví, co si může dovolit (jen chudák auto, do kterého navíc tankoval mix benzínu 80/95). Cesta byla pěkná, nová asfaltka, a za stoupání do průsmyku dobré výhledy na hory, těsně před ním i jurty, divocí koně a tak.
Pod samotným průsmykem vedl tunel, klasický rozvojový – vyrubaná skála, žádné osvětlení či větrání, za ním pěkné výhledy do krajiny na druhé straně sedla. Klesající silnici lemovaly spousty jurt – prodejců kumysu. My se stavili na čaj/kafe, následně sjeli a objeli jezero Toktogul, okolo kterého je fakt nádherná krajina: jakoby vymodelované kopce, modré jezero, zelená oáza… Vesnice docela vybydlené, benzínky taky. Pod jezerem byla přehrada, okolo které jsme jeli – neustálé zatáčky, stoupání/klesání. V jedné chvíli nešel motor, asi důsledek míchání benzínu.
Řidič do nás celou cestu hučel, jak je dobrý, kolik turistů vozil a že máme jet po celém Kyrgyzstánu s ním, vždy půl hodiny mlčel, žvýkal semínka a pak se se slovy „Jan, …“ naklonil vedle. My se vždy chtěli poradit, co a jak, což nešlo, bo nás prostě nenechal. Zajímavé bylo také jeho balení cigaret, vždy si složil dvě dohromady :)
K bráně biosferické rezervace Sary Chelek v Arkitu jsme dojeli večer, kdy nám řekli, že už se tam nesmí (přitom bránu projíždělo jedno auto za druhým…), tak jsme postavili tábor na břehu řeky kousek za ní, povečeřeli lovečáky a šli spat.

Istanbul - Bishkek

2011-07-09T11:41:00.000+02:00

Přistávali jsme brzo ráno, obloha už na východě trochu bledla. Fronta před vízovým okýnkem na Manas airport Bishkek (zkratka FRU :) byla nekonečná, stvrdli jsme tam víc jak hodinu za pozorování amerických vojenských letadel na letišti, vojáků a hlavně místních vojáků s ooooobrovskýma brigadýrkama na malinkých hlavách. Vízum stálo 70 USD/50 EUR, paní byla vcelku sympatická – naučila nás pár slovíček, řekla, že na letišti ve směnárnách je blbý kurz, tak nám na cestu do města vymění potřebný obnos – jak jsme pak zjistili, při jejím super kurzu nás okradla o polovinu z těch 10 USD…
Před letištěm byly naháněči, my ale jeli maršrutkou – akorát vycházelo slunko a ozařovalo pěkné panorama zasněžených hor okolo Bishkeku, ve městě vyměnili nějaké peníze (kurz 1 USD = 44,5 somů, čili 1 som = cca 0,4 Kč), v parku posnídali a vydali se hledat zdejší kostel. Ten byl docela daleko v podivné čtvrti, natrefili jsme tam ale na místního jezuitu, který nás po nějakém čekání ubytoval v domku, který jsme měli pro sebe, což byl docela luxus (koupelna, kuchyňka, několik pokojů…). Tam jsme na chvíli padli na matrace, pak plánovali jak, kdy a kam jet a následně jeli na nákup do města.
První jsme šli so Tsumu, obrovského obchoďáku, no nebyly tam žádné potraviny, pak jsme pokračovali po hlavní třídě (dost široké) kolem šílených komunistických staveb, no obchod žádný. Mimo dvě hlavní ulice je Bishkek dost díroidní, aspoň ženské dost pěkné a i oblékané, na muslimskou zemi (i když ono to tu náboženství zas tak vážné nebude). Sehnali jsme aspoň mapu a pak s Markem bomby na vařič (v Red foxu za 300 s, kde jsem úspěšně zapomenul vytištěný Lonely planet), ostatní v supermarketu nakoupili něco na jídlo. K večeři byly nějaké pirožky, česnečka, meloun, piva…

Břeclav - Praha - Istanbul

2011-07-08T13:16:00.000+02:00

Brzoranní vlak do Brna a následně do Prahy byl poloprázdný, cesta díky Katce ubíhala dost rychle. Jel jsem na jakousi akci Vlak + (po orazítkování na letišti zpáteční cesta zdarma, takže až na letiště za 410 Kč, což je docela slušná cena). Před hlavním nádražím jsem na zastávce Airport expresu potkal další členy výpravy – Jana, Jardu, a Honzu s Jitkou.
Na letišti bylo naopak lidí plno, včetně Marka a Vojty, batoh měl 18,4 kg. Palubenky jsme od Turkish airlines dostali tak, že jsme byli rozhození po celém letadle (a já na oba lety u uličky :( Turkish airlines se ale ukázaly jako vcelku dobrá společnost – sympatické letušky, vcelku vtipné bezpečnostní video, dobré jídlo (až na snídani, kterou proletěli tak, že si polovina letadla nevšimla, že nějaká byla). V Istanbulu jsme přistávali dost dlouho, byly pěkné výhledy na město. Na letišti jsme měli 5 hodin času, takže jsme se navzájem představili, obešli obchody atd. Odlet byl opožděný, za západu slunce. Na letu byla sympatická i mapa a další údaje promítané na obrazovkách – takže jsme věděli, že letíme rychlostí 890 km/h ve výšce cca 11 km za teploty kolem -50 °C a kolik nám ještě chybí do přistání času i kilometrů.

Baku - Praha - Břeclav

2010-09-22T19:03:00.003+02:00

Ve 4 ráno se samozřejmě nic nedělo, jen už tam nebyli lidé, se kterýma jsme včera mluvili, a jediné informace byli – stejně jako včera – nemožno, neznaju a sit and wait. Někdy po páté kdosi zavolal Kyjev, takže jsme se shromáždili u jedné z bran, po nějakém čekání nás odvezli do letadla – Jak 42, ještě starší než nás včerejší Airbus. Nidko nekontroloval palubenky, doklady atd., takže tam mohl letět prakticky kdokoli, stejne tak tam mohl prakticky kdokoli zůstat…
V Kyjevě jsme přistáli ráno, jediná dobrá věc byla, že na nás čekalo letadlo do Prahy, kde jsme přistáli asi o půl jedenácté, takže zpoždění 22,5 hodiny. Zavazadla nedorazily, bo je nestihly přeložit, takže jsme vyplnili nějaké formuláře – jaká oáza příjemného jednání po tom měsíci… Hned jsme si šli stěžovat k přepážce Aerosvitu, no ženská tam měla školu přístupu k zákazníkům od Ukrajinců – „nemluvte tak na mě, já nemám dobrý den, teď přiletělo zpožděné letadlo a to bylo zpožděné kvůli tomu, že vám se porouchalo letadlo“ – to jsem nevěřil vlastním uším… Taky nám řekla, že žádné odškodné nikdy nikomu nevyplatili, max. slevu na další letenky – no s nima už nikdy nikam nepoletím, Aerosvit žije stále v sovětských časech. Nakonec nám jakýsi papír (obšlahlý od ČSA…) potvrdila zpoždění a jeli jsme na nádraží a dom. Krásná čistá a klidná Praha, v ČD prodavačka lístků, co člověka pozdraví a řekne na shledanou, neuvěřitelné to věci :)
Batoh dovezli druhý den, takže nakonec to dobře dopadlo…

Delhi - Baku

2010-09-21T14:02:00.000+02:00

Vstali jsme v 1.30, pobrali věci a za deště šli na taxi. Cesta na letiště trvala jen asi půl hodiny, takže jsme jeli hoodně brzo. Při tisku boarding passu byly lehce zmatky, dostal jsem je na jiné jméno a tak. V letadle (tentokrát menším, takže proto nám naplánovali to mezipřistání) byla dobrá snídaně i výhledy na Afghánistán a Irán.
V Baku doplnili palivo, už jsme se i poutali na vzlet, ale pak se asi hodinu nic nedělo, jen jsem viděl, že k letadlu furt přijíždí nějaké auta, střídavě autobus a tak. nakonec nám řekli, abychom si vystoupili (10.30), takže jsme vylezly do tranzit zóny. Tam nebyl nikdo, kdo by věděl, proč nebo na jak dlouho, což jsme se snažili další asi dvě hodiny zjistit – zaměstnanci, co tam byli (skoro nikdo nemluvil anglicky) vždy slíbili, že skočí pro člověka z Aerosvitu, ale nikdy neudělali nic, po čase jsme zjistili, že tam Aerosvit ani kancelář nemá, že je letadlo porouchané a neví se, co s ním bude. Takže nastal další boj za jídlo a něco na pití, časem jsme koupili postupně dvě flašky vína. Večer došel člověk z Aerosvitu s tím, že má přiletět jiné letadlo, ale kvůli zavření letiště přes noc až ve 4 ráno a tak o půl páté odletíme. Samozřejmě jsme chtěli hotel, jídlo a tak, ale bez víz a s touto blbou společností marné, ani blbé deky z letadla nemohli dotáhnout. Na večeři aspoň donesli jídlo z letadla, takže jsme to snědli a šli spát na extra pohodlné lavičky, od klimatizace tam byla nehorázná kosa.

Delhi

2010-09-20T12:14:00.003+02:00

V noci bylo docela chladno (asi jen 25 °C :), oproti začátku cesty to byl fakt rozdíl. Na snídani jsme šli kolem deváté, dali jsme si jakousi placku s pálivou směsí, za což nám pak naúčtovali asi 4x tolik, než jsme čekali… S Alešem jsme cyklorikšou jeli do Old Delhi na Chandi Chowk, naposled nasát atmosféru. Objevili jsme tam McDonald, ale zavřený, stejně jako většina obchodů. Zpátky jsme šli pěšky – opět bordel, tentokrát i dvě lidské mrtvoly ležící jen tak na ulici, zjevně nikoho nezajímaly… K obědu jsme si dali nudle za 20 Rs (nic moc), odpoledne ještě sháněli taxi na letiště – všude nám tvrdili, jak velice potřebujeme dvě auta, nakonec jsme našli normální taxi za 350 Rs. Na večeři jsme utratili poslední peníze a šli spát.

Delhi

2010-09-19T14:01:00.000+02:00

V noci bylo ve vlaku relativně chladno, celé dopoledne pršelo, všude byla země podmáčená a docela vylité řeky. Na nádraží někde na kraji Delhi jsme přijeli dřív, než jsme čekali, metrem (18 Rs) jsme za stálého deště přejeli na New Delhi vlakáč a šli na hotel, kde jsme se setkali s našima věcma – naštěstí. Ubytovali jsme se ve stejném pokoji jako minule, šli na oběd a na nákupy – utratit poslední rupie. Objevili jsme obchod, kde měli strašně levné čaje – ty ve vyřezávaných krabičkách za 40 Rs apod., neuvěřitelné. Prodavač uměl docela česky :)

Varánásí - Delhi

2010-09-18T12:14:00.003+02:00

Na snídani jsme šli až po osmé, nebylo už moc kam spěchat. Motorikšou jsme dojeli na kruháč u Dasaswamedhu (řidič byl totálně mimo) a šli směrem k řce. Cestou jsem koupil ještě nějaké čaje a nakonec tři hedvábné šátky (neber to za 500 Rs). Uličkama, ve kterých seděla na každém rohu spousta nudících se vojáků, každý s puškou nebo samopalem, jsme došli k Manikarnika ghátu – nejslavnějšímu spalovacímu. Hned si nás tam odchytl nějaký člověk, co nás vzal na vyhlídku s údajného hospicu, kde dožívají lidé (některé postavy, ležící tam na zemi, vypadaly pravda docela neživě) – výhled na spaloviště (kde se údajně spaluje neustále bez přestávky) byl pěkný, bohužel se tam nesmělo fotit. Pak po nás samozřejmě docela agresivně vyžadovali šílené částky jako příspěvek na dřevo pro pacienty, něco jsme jim dali a šli pryč. Pak jsme šli ještě chvíli hlavní ulicí, chodila tam spousta průvodů s mrtvolama na nosítkách a i jinak byl šílený provoz. Kolem oběda jsme to otočili a zpátky jeli motorikšou- dost dlouho jsme hledali někoho za rozumnou cenu, pak jsme pochopili proč – ucpanou hlavní ulici objížděl a k hotelu to trvalo 45 minut. V oblíbené restauraci jsme si dali oběd, během kterého začalo pršet, takže jsme zůstali sedět a dali si nějaké další pití, pak kafe a palačinky. Počasí bylo furt nevlídné, tak už jsme jen šli na hotel vyzvednout věci, zaplatit, vyúčtovat se navzájem a pak se vrátili zpátky na večeři. Během jízdy na nádr začal docela slejvák. Vlak do Delhi (300 Rs) měl asi hodinu a půl zpoždění.

Varánásí, Sarmath

2010-09-17T11:31:00.003+02:00

Vstávali jsme v 5.15 a hned šli na loďku (150 Rs), bohužel bylo zamračené a východ slunce se nekonal. Na řece bylo plno loděk s turistama, u ghátů se koupalo několik lidí, a hned vedle umývali nádobí – takže do pobřežních restaurací nechodit :). Po snídani jsme s Alešem jeli motorikšou na letiště (300 Rs), abychom v kanclu Kingfishera zjistili, jak to teda je s letem. Tam nám potvrdili, že je doopravdy zrušený (asi 6 dnů z operational reasons), potkali jsme tam ale i nějaké Francouze, kteří přijeli se zavazadly a až tam zjistili, že neletí…
Vrátili jsme se do města, vyzvedli Martina a se stejným motorikšou jeli za 300 Rs do Sarmathu. Prakticky celá cesta byla městem a náš řidič jel docela rychle, takže proti busu se to vyplatilo :) V Sarmathu bylo archeologické naleziště (kam jsme nešli, bo pršelo), pár stúp, chrámů, několik buddhistických klášterů a tak. Zpestřením byla minizoo s krokodýly, jeleny a ptáky v místním parku. Zpátky ze zoo jsme šli přes samotnou vesnici, kam asi moc turistů nechodí, docela zajímavé. Během oběda začalo pršet, takže jsme jeli zpátky do města, tentokrát to vzal úplně jinou cestu a naprosto nám zamotal hlavu, polovinu cesty jsme si mysleli, že jede přesně opačně než má a ono ne.
Ve Varánásí jsme šli na net a pak na hotel, ale pršet přestalo, tak jsme se vydali ještě do centra, i když asi po 5 minutách začalo opět pršet. Cestou jsme koupili nějaké hadry, já mapu (90 Rs), na Dasaswamedh road čaje v pěkné vyřezávané krabičce i papírových pytlíkách. Z ulice jsme odbočili do bludiště obchůdků se strašnou spoustou pěkných věcí, jen na to mít peníze a hlavně místo… Časem začalo pršet čím dál víc a víc, takže než jsme došli zpátky na hotel, úplně jsme promokli, ale vzhledem k teplotě mě to ani moc nevadilo. Na večeři jsme šli do oblíbené restaurace naproti.

Varánásí

2010-09-16T11:38:00.002+02:00

Zhruba do devíti jsem polehával, pak jsme sklopili sedadla a sedli si. Venku pršelo a krajina byla vůbec celá podmáčená. Ve Váránasí jsme byli až kolem jedné, dvě hodiny zpoždění. Chtěli jsme motorykšou zavést na Dasaswamedh road, ale ti dělali, že to je moc široký pojem a nejde to. Nakonec se nás zeptali, za kolik chceme bydlet, a zavezli nás do jednoho hotelu, relativně nedaleko Gangy (ze střechy byla vidět), akorát – jak jsme pak zjistili – docela daleko od Dasaswamedhu. Ale zas to mělo tu výhodu, že tam byl relativně klid. Ubytovali jsme se (2 pokoje za 400 Rs), dali oběd a šli se mrknout na net – došel potvrzovací mail z Expedie k letu, takže jsme neměli tušení, jestli byl zrušený nebo co. Zkoušeli jsme pár telefonátů, ale nefungovaly, takže bylo jasné, že budem muset jet na letiště a zjistit, co a jak.
S vyfasovaným průvodcem jsme šli na břeh Gangy, která byla docela vylitá – po nábřeží kolem ghátů se nedalo chodit, vždy bylo potřeba jít uličkama města a dojít ke konkrétnímu ghátu. Samozřejmě nám hned ukázal spalovací ghát. Město samozřejmě špinavé, voda v Ganze pěkně hnědá, vedle vsypaného popela si v tom lidi čistili zuby a tak… Nutným bodem procházky bylo pár obchodů, Martin koupil kalhoty, Aleš hedvábný šátek. V ATM jsem vybral 4500 Rs, pečlivě vypočtených, aby do konce stačily. Už po setmění jsme šli na hodinku na loďku po Ganze (225 Rs), pluli s náma k nějakému chrámu s ceremonií, která ale za moc nestála. Zpáteční cestou jim loď docela bral proud, bylo vidět, že je silnější než obvykle. Večer jsme měli hlad, v restauraci naproti hotelu jsme si dali dvojité spring rolls a tak, docela se stůl prohýbal :)

Agra

2010-09-15T18:22:00.003+02:00

Budíček v pět ráno zajistilo halekání z mešity. K East gate Taj Mahalu to byl kousek, ovšem to by nebyli indové, aby ticket office (s krásným vstupným 750 Rs) nepřesunuli asi kilometr daleko, aby tam člověk musel jít a pak se zas vracet. V 6 se otevřela brána, přes krátkou frontu na bezpečnostní prohlídku jsme vešli dovnitř a hned šli k bazénku před Taj Mahalem. Bylo tam docela dost lidí, takže o nejlepší místo byly trochu boje, kor po tom, co vyšlo slunko a pěkně nasvítilo špičku stavby. Kolem Taj Mahalu jsme chodili asi dvě hodiny, byl to docela fotografický ráj. I přes relativně vysoké vstupné to ale rozhodně stálo za to, je to fakt pěkné.
Po Taj Mahalu jsme posnídali (vajíčka, toasty, káva za 30 Rs), sbalili na pokoji věci a vzali rikše na prohlídku města – chtěli 20 Rs za hodinu. S nima jsme dojeli do Agra fort – opět hodně rozsáhlého areálu se spoustou staveb z mramoru a červeného pískovce, styl se nezapřel. Po pevnosti nás zavezli do jakýchsi obchodů, prý mají 10 Rs za to, že se tam podíváme, takže v jednom jsem vzal pár čajů, v druhém jsme se jen podívali, jak dělají stoly a jiné věci stejnou technikou, jaká byla použita na Taj Mahal – docela piplačka. Tomu odpovídaly i ceny, stůl za 7000 EUR jsem si koupit nechtěl.
Po obchodech jsme chtěli k Baby Taj, ale začali se vymlouvat, že je to moc daleko a že chtějí asi 200 Rs nebo co, tak jsme jim dali sbohem (a ještě se nás samozřejmě pokusili natáhnout s časem…) a šli podél řeky a pevnosti pěšky.
Z mostu přes řeku, pod kterým se koupali vodní buvoli, skákali místní do vody. Kousek za ním už byl Itimad-ud-daulah, též pěkná stavba, přezdívaná Baby Taj. Tam se od nás odpojil Martin, už se mu moc nechtělo chodit po městě, s Alešem jsme za pěkných 150 Rs vzali motorikšu do Sikandry, k Abkarovu mauzoleu (též pěkné, ale bylo vidět, že ho tak úplně nestihli dokončit) a pak na autobusák, odkud jsme chtěli jet do Fatehpur Sikri.
Přestože nám ale řekli, že bus jede za půl hodinu a odkud, tak do hodiny se nic nedělo. Čekali tam na něj i nějaké dvě Japonky, tak jsme se s nima domluvili, že se složíme na taxíka – což byla místní potentátská kára á la Tatra 603. Bylo vidět, že chlapík moc nejezdí, jel docela pomalu a opatrně. Do Fatehpuru to bylo cca hodinu, hned na parkovišti se k nám přidal samozvaný průvodce (s nejoblíbenější větou místních guidů: „I am not tourist guide, I just practise my English“ :) vzhledem k tomu, že víckrát řekl, že nebude chtít žádné prachy, jen nám ukázat svůj obchod, tak jsme si jej nechali. První byla mešita (Jama Masjid), uvnitř přeplněná lidma a stánkama. Trochu jsme to tam prošli, pak nám ukázal ten svůj obchod – měl tam různé věci z mramoru, třeba tři slony v sobě, vcelku pěkné i levné, ale co s tím, když to nesbírám… - my si nic nekoupili, takže několikrát zopakoval, že jeho služby jsou u konce a bylo. Už sami jsme si pak prošli paláce dřívějšího města, taky pěkné, ale už ne tak moc, jako v Agře – byly jenom z červeného kamene.
Na zpáteční cestu pršelo, byla ucpaná cesta a pak i přejezd přes železnici (jel vlak, takže se na obou stranách všichni nahrnuli přes celou cestu a pak trvalo asi 15 minut, než se nějak povyhýbali…). Japonky byly docela nervózní, bo jim jel za chvíli zpáteční vlak do Delhi (sem si vyrazili ráno jen tak nalehko, s kabelečkama :); taky bylo dobré, že jedna z nich jela do Indie na 4 dny, druhá tu pak chtěla zůstat sama 10 dnů a mj. jet do Ladakhu na 3 dny, ale busem, takže evidentně vůbec netušili, o co tu jde…).
V Agře jsme se potkali s Martinem a šli na večeři (výborný 200 g steak se zeleninou a bramborama za 100 Rs, což byla pěkná tečka za hodně vydařeným dnem. Večer jsme si ještě skočili na net, vyzvednout věci a rikšou na vlakáč, s obligátníma lidma spícíma na zemi. Vlak přijel kupodivu na čas, našli jsme si naše místa, vyhodili dvě ženské, co si spletly vagón, a šli spát. Vlak často zastavoval (přišlo nám, že prakticky stojí), z ventilátorů byl hrozný randál, ale i tak to docela šlo.

Delhi - Agra

2010-09-14T14:40:00.004+02:00

Ráno jsme chtěli rikšou na I.S.B.T., odkud měly jezdit autobusy do Agry, ale ten tvrdil, že jak včera pršelo, tak je to zatopené a nic nejezdí, a že nás za míň peněz hodí do tourist department, kde se dají též koupit jízdenky. Tak jsme s ním jeli, no samozřejmě nás dovezl k nějaké cestovce, takže jsme mu řekli nashle a vzali si druhého rikšu, který už nás na autobusák zavezl. V průvodci sice psali, že je „chaotic“, ale překonalo to mé očekávání – takovou hnusnou, ošuntělou a špinavou budovu už jsem ani v Indii dlouho neviděl. Jízdenky se prodávali v jakýchsi klecích, většina nápisů jen hindsky… Několikrát jsme se ptali, odkud jezdí autobusy, střídavě nám tvrdili, že odněkud v této budově x úplně odjinud, takže jsme asi pětkrát přešli mezi uliční zastávkou a autobusákem. Nakonec z nich vylezlo, že místním busem musíme jet na jiný autobusák a z tam už to jede. Takže v tomto Lonely kecal, nebo je zastaralý.
Autobusák do Agry byl dost daleko, po celém městě byly slumové osady, často přímo u zdí oficiálních budov, nejvíc lidí spávalo pod mostama, docela depresivní obrázky… Cestou k autobusu, který na první pohled vypadal líp než ty minulé, se na nás nalepily nějaké děcka z podmostu, docela neodbytné byly. Lístek do Agry stál 140 Rs (oproti včerejším 700 za tourist bus). První dvě hodiny cesty jsme jeli přes Delhi (opravdu peklo to je…), cestou pršelo, sedl si ke mně nějaký mladý Ind, co si chtěl velice vykládat, ale moc jsme si navzájem nerozuměli :) V Agře jsme byli po 6 hodinách, už z autobusu jsme zahlédli prakticky všechny pamětihodnosti – mauzoleum, pevnost, baby taj i Taj Mahal.
Ubytovali jsme se v Taj Ganj v jakémsi hotelu (350 Rs/pokoj), co měl ze střechy (dost slabou) vyhlídku na Taj Mahal, k obědu si dali rýži (jsou tu hodně levné ceny jídla) a šli zavolat do Expedie, ze které došlo několik mailů, že máme zavolat ohledně našeho letu Váránasí – Delhi. Spojení stálo za prd, hlavně byl z ulice strašný hluk, ale po 5 minutách jsme se shodli na tom, že let z nějakého důvodu zrušili, že náhradní najít nechceme a bylo. Tím pádem jsme šli booknout vlak do Váránasí o den dříve a zpátky budem muset jet vlakem též.

Amritsar - Delhi

2010-09-13T13:56:00.000+02:00

Po ránu jsme hned vyrazili na autobusák, koupili lístky do Delhi (280 Rs), nějaké jídlo a v 9 bus vyrazil. Byla to stejná stará herka jako na cestu sem, ale aspoň se jelo po lepší cestě – žádné kopce, jen rovina, a většinu cesty dvouproudá silnice (to že po ní jezdili i kola, rikši, chodili sloni a krávy a auta často jezdily aj v protisměru je věc druhá :) Cestou docela často a hodně pršelo, v ulicích měst, kterýma jsme projížděli (všechno typicky hnusné, špinavé díry) stála voda. Nad Delhi byla dokonce bouřka.
Do města jsme dojeli v 8, rikšou (který samozřejmě zkoušel spousty triků) dojeli k New Delhi Train station, kde už samozřejmě turistická přepážka byla zavřená. Tak jsme šli k jedné otevřené normální, u které se tlačil dav Indů, a pomalý úředník si tam tiskl na jehličkovce nějaké papíry… Po asi 20 minutách ve frontě mě z ní nějaký Ind vytáhl, že prý to je přepážka jen na aktuální odjezdy, ne dopředu, a že máme vyplnit nějaký formulář. No samozřejmě se po chvíli ukázalo, že to je naháněč z cestovky, ale znovu jít stát do fronty už jsem nechtěl, tak jsme šli s ním. Ovšem vlaky na zítra do Agry byly vyprodané, takže nám chtěli vnutit bus, to byl ale nějaký speciální turistický, takže jsme se jim na to vykašlali. Ubytovali jsme se v hotelu Decent (500 Rs/pokoj), kde jsme vybalili věci do depositu – prakticky všechno, s sebou jsme si vzali jen oblečení a pár drobností, stany, spacáky a karimatky dali do pytlů (s nadějí, že to není naposled, co to vidíme…)

Amritsar

2010-09-12T17:40:00.001+02:00

Rikšou jsme se nechali dovést ke Golden Templu, našli nedaleko něj hotel (400 Rs/pokoj + 10 % luxury tax za to, že tam nebyl sprcha, teplá voda a ani jeden kus nábytku) a šli si na chvíli lehnout. V 9 jsme vyrazili do chrámu, kam nás nechtěli pustit s batohem a na dotaz, jestli se tam mlže v kraťasech odpovídali, kde můžeme spát. Nakonec, po zutí bot a zahalení hlavy, jsme se dostali i dovnitř – spousta lidí (ale hlavně místních), sikhové s vousy, noži a turbany vypadají docela respektuplně. Samotný Zlatý chrám byl pěkný, celý areál působil jako taková kombinace křesťanské/islámské stavby. Ve speciálních komnatách seděli svatí muži či co, čtoucí si (pro sebe) jakési knihy a kolem chodili lidé, dívat se na ně...
Po obědě (nic moc nudle) jsme jeli k hinduistickému chrámu Sri Durgiana, který vypadá jako menší kopie Golden templu, teď jej aj pozlacují, takže to bude dokonalé. Potom jsme jeli na nádraží, kde jsme chtěli koupit lístky do Agry, ale byl tam hrozný zmatek, o námi vyhlédnutém (a na tabuli napsaném vlaku) tvrdil, že nejede, ostatní vlaky jsou vyprodané a že máme jet busem, těch že jezdí plno. Po chvíli navíc všechny přepážky zavřeli, takže bylo rozhodnuto.
Dalším bodem programu byl Mata temple, docela bizarní hinduistická prolézačka – chrám se spoustou soch i vodním tunelem.
Vzhledem k nutnosti jet někdy zítra ráno busem jsme zrovna odpoledne jeli na pakistánsko-indickou hranici v Attari - Wagah, podívat se na každodenní rituál zavírání hranice. Do malé dodávky se nás narvalo 8 + řidič (75 Rs/os), krom nás ještě tři Sikhové, co se furt chtěli vybavovat, ale jejich angličtině nebylo vůbec rozumět. Po asi hodinové cestě jsme vystoupili, dali batohy do úschovny (na hranici se nesmí s vodou, batohem, brašnou… prakticky s ničím) a pěšky pokračovali k hranici, cestou jsme míjeli pěkné ostnaté dráty, palposty a tak.
Jako turisté jsme se dostali na lepší tribunu blíže hranice. První asi půlhodinu se nedělo nic, jen přicházeli další a další lidé, vojáci ve slavnostních uniformách s chocholí důležitě popocházeli, do toho s obou stran duněla hudba. Na pakistánské straně měli ženskou a mužskou tribunu, pěkně byl vidět barevný rozdíl – ženská pestrobarevná, mužská prakticky jen bílá…
První akcí bylo běhání s indickou vlajkou k bráně na hranici a zase zpět, u kterého se asi půl hodinu střídaly holky ze školy i starší ženské. Pak začali nastoupení vojáci halekat do mikrofonu, asi kdo dýl vydrží. Vlastní ceremonie začala šílenýma pochodama k hranici, při prvním kroku si dotyčný voják málem kopl do čela. Takto postupně k bráně odpochodovali všichni, několikrát ji otevřeli a zavřeli, potřásli si rukama s Pákistáncema. Celé to trvalo strašně dlouho, do toho Indové i Pákistánci vyřvávali jak šílení – holt u nás se chodí lidi vyblbnout na fotbal, tady na hranici. Na závěr spustili a poskládali vlajku a byl konec.
Cestou zpátky do města byla docela zácpa, ve městě jsme si dali pizzu, zašli na net a ještě se na hotelu ptali na vlaky do Delhi – třikrát nám řekli kdy jedou, ale pokaždé to byly úplně jiné časy, které se neshodovali s těma s nádraží, takže jsme se definitivně rozhodli pro bus.

Manali - Amritsar

2010-09-11T13:54:00.000+02:00

Ráno jsme spali asi do půl deváté, to byl snad rekord akce. Snídaně byla tradiční (chleba a sýr), pak jsme sbalili a poflakovali se po městě, kde zase začalo pršet – samozřejmě po obědě, na cestu na autobusák.
Autobus do Amritsaru (13.50) byla stará herka, proti tomu byl ten krám z Lehu opravdu deluxe. Nemělo to ani místo na zavazadla, jen na střechu, kam jsme bágly rozhodně dávat nechtěli, takže jsme s nima zabrali dvě sedadla. Pohodlí nebylo veškeré žádné – opěradlo do půl zad, úzké sedačky... První část cesty údolím Kullu byla vcelku zajímavá – kolem přibývalo zeleně, vodopádů a tak. Samotná vesnice Kullu byla strašně ucpaná a hnusná.
Za Kullu byl docela dlouhý tunel (takový klasicky indický, se zatáčkama, bez světel a tak), za kterým bylo zeleně ještě víc, na silnici seděli opice a podobně. Další zastávka byla v Mandi, kde jsme čekali asi hodinu. Chtěli nám dát batohy na střechu, tak jsme je museli přeorganizovat. Mezitím se setmělo. Cesta dál vedla po straně údolí, s nekonečnýma zatáčkama, navíc autobus zastavoval v každé díře pětkrát. Kolem půlnoci jsme konečně sjeli s hor, vyměnili píchlou pneumatiku a řidiče a pokračovali už lepší cestou, což byl ale taky zážitek: místy byla asfaltka hodně rozbitá, řidič jel skoro celou dobu vpravo a autům se vyhýbal na poslední chvíli, jezdila (a stála) tam spousta aut bez jakýchkoli světel či odrazek... Do Amritsaru jsme dojeli v 5 ráno.

Solang

2010-09-10T13:53:00.001+02:00

Ráno pršelo a bylo zatažené, takže jsme vyráželi až později, kolem deváté. Martin si udělal odpočinkový den, s Alešem jsme se svezli rikšou do starého Manali (sice klidnější a asi trochu hezčí než centrum, ale daleko a hlavně zase turistické ghetto s obchody, wi-fi kavárnami a tak), odkud jsme pěšky šli směr Solang. Ještě ve městě byl jakýsi starý hinduistický chrám, bohužel s novou plechovou střechou, takže nic moc. Hned za posledním barákem jsme klasicky sešli z cesty, která naprosto nenápadně odbočila z té hlavní, ale brzo nás na to někdo upozornil.
Cesta do Solangu vedla úbočím hlavního údolí, s výhledem na kopce i vodopády, na mnoha místech byla docela poničená a neznatelná. Velká část vedla přes jablečné sady. Postupně se zase zatáhlo a začalo krápat, takže jsme se rozhodli nejít až do Solangu a v jakési vesnici s mostem jsme to otočili. Původně jsme chtěli na jídlo, ale nebylo moc kde, takže jsme džípem sjeli do Manali, vyzvedli Martina a šli na oběd tam. Odpoledne jsem objevil obchod s džusama, takže jsem si hned flašku jablečného koupil a vypili jsme to odpoledne na pokoji. Navečer bylo pěkně, tak jsme šli na pivo do snad jediné restaurace, která měla zahrádku směrem na hlavní ulici. Po večeři jsme si – když je ten pátek – koupili další pivo a šli jej vypít přímo na místní promenádu, kde se to hemžilo místníma, žebrajícíma dětma a pásma – už mě ani nepřekvapilo, že těch psů mi bylo mnohem víc líto než děcek... Nakonec to Manali bylo docela příjemné město, pro Indy to je líbanková destinace.

Jagatshuk

2010-09-09T13:51:00.000+02:00

Ráno nás vzbudilo jakési halekání na chodbě. V 7 jsme vyrazili do města, ale všechny restaurace byly zavřené, takže jsme na snídani koupili chleba a sýr, který jsme snědli v autobuse do Jagatsuku, jedné z vesnic údolí Kullu.
Ve vesnici, necelou hodinu jízdy od Manali, byl starý hinduistický chrám plus spousta starých dřevěných baráčků se strašně malýma dveřma a kamennýma střechama, takový živý skanzen. Za vsí jsme šli podél řeky bočním údolím, chtěli jsme jít první den jakéhosi treku, odkud měli být vyhlídky. Bohužel jsme přešli odbočku ze silnice, takže jsme pokračovali po ní, po hodině zjistili, že to k ničemu není a vrátili se. Na to, že jsme šli špatně, nás upozornila karavana koní, mizejících na neznatelnou pěšinku. Vydali jsme se tam, ale moc nahoru už se nám nechtělo, bo bylo strašné vedro a zasněžené hory nad údolím už byly stejně v mracích.
Zpátky ve vesnici jsme hned chytli zpáteční bus, který byl nehorázně narvaný a řídil ho nějaký šílený řidič, takže jsme v Manali byli hodně rychle. K obědu jsme si k nudlím dali i jablečný džus či most z místních jablek, kterých sklizeň právě vrcholila – dobrý byl. Po odpoledním odpočinku jsme si chtěli domluvit na zítra kola a sjet Rohtang pass, ovšem moc cestovek to neprovozuje, takže kola nebyly, ceny byly drahé a hlavně většinou tam seděli neschopní lidé, takže to byl zas zážitek s indian business. Navečer jsme ještě prošli druhý městský park, pojedli jakési placky se zeleninou – indické jídlo, takže klasicky nic moc, a chtěli si najít program na zítra, ale nešel net. Večer sprchlo.

Darcha - Manali

2010-09-08T10:21:00.000+02:00

Ráno bylo zamračené a i krajina už byla jiná – zelenější. Cesta už byla o něco lepší, vedla podél řeky. První pauza byla pod Rohtang La, kde jsme si dali jakési bramborové placky, s kečupem docela dobré. Od řeky začala cesta, místy dost rozbitá, stoupat do Rohtang La (3978 m n. m.), které tvoří přelom mezi suchým klimatem severu a monzunovým dolní části. Okamžitě po přejetí sedel jsme se zahalili do mraků, ale občas se otevřel výhled na okolní – tady už naprosto zelené – kopce se spoustou vodopádů i do údolí.
Klesání po většinou asfaltce bylo vcelku nekonečné. Dole v údolí bylo osídlení prakticky souvislé, nejzajímavější byly – kromě vůně kytek – očíslované obchody s lyžařskýma kombinézama, otevřených bylo snad 50 a čísel asi do 300, většinou to byly strašné barabizny.
V Manali, opět klasicky indickém, přelidněném a špinavém městě jsme se ubytovali v Raj hotelu (400 Rs/2+1 lůžkové pokoje), najedli se a šli se projít do jedné z místních „Natural reserve“ – v našem podání by to byl městský park. Docela pěkné místo, spousta vysokých stromů, kameny obrostlé mechem, a hlavně klid od hluku ulice. Dokonce tam byla i záchranná stanice pro zraněné zvířata – něco takového bych v Indii opravdu nečekal. Pro místní ideální místo na rande :)
Tady pod horama už byl rychlý a levný net, levné suvenýry (docela jsem litoval, že jsem nakupoval v Lehu...). Na večer jsme zkusili místní ovocné víno, kterého v obchodě měli spoustu druhů (broskvové (140 Rs/0,4 l) jsem si koupil, docela dobrá sladká šťáva, k večernímu pokecu.

Leh - Darcha

2010-09-07T13:49:00.001+02:00

Vstali jsme ve tři ráno, dobalili poslední věci a šli na zastávku před J and K Bank, odkud měl jet autobus. Už tam nějací lidé byli, což nás potěšilo. Cestou jsme taky potkávali muslimy, co šli z první ranní modlitby. Ve 4 bus přijel, dali jsme si věci do zavazadláku a mohli jet, nebýt jakési hádky v předu o jízdenky. Docela často padalo jméno Gamesh, bylo mi to nějaké povědomé, tak jsem se mrkl na vizitku, co mi dal ten šméčkař, a ano – byl to on. Takže jsme byli tuplem rádi, že ty jízdenky nemáme od něho, bo zjevně si je nechal zaplatit, ale tím to haslo. Hádka trvala asi hodinu, po čase dotáhli i Gameshe, ale ti dva nakonec jeli.
První hodinu a půl jsme jeli po asfaltce podél Indu, pak po krátké pauze autobus odbočil – stále podél řeky – na horší cestu. Ta vedla stále údolím řeky, v této části pěkně skalnatým. Kvůli povodním a sesuvům se nejelo normálně, ale delší objížďkou směrem na Tsomo Ri. Cesta byla dost špatná, na mnoha místech ji navíc opravovali nebo co, takže se většinu času jelo mimo, což nehorázně drncalo a prášilo. Občasné míjení se s kamiony na centimetry vysoko nad řekou bylo taky zážitek, k tomu měl Martin pořád katastrofické vize (teď přehlédne díru, teď nám praskne ta poloosa :). Další zastávka byla ve „vesnici“, kde bylo jen 13 stanů, nabízejících občerstvení (jak se uživí?!), kde jsme si dali docela dobré čapati se zeleninou. Cestu hodně zdržovalo i to, že mají jen krátké mosty, takže všechny řeky se strašně dlouho objíždí. Už za tmy jsme dojeli k checkpointu, kde jsme se dozvěděli, že pojedem ještě dalších několik hodin přes jakési sedlo. Do Darchi, dalšího seskupení stanů, jsme dojeli asi kolem jedenácté (samozřejmě celou cestu jel jeden řidič...), ubytovali se v jednom ze stanů (taková společná blešárna) a docela rychle usnuli.

Raft na Indu

2010-09-06T14:10:00.001+02:00

Ráno bylo nebe naprosto bez mráčku. Po tuňáku k snídani jsme šli před cestovku, docela dlouho čekali na auto, vyjeli jsme až v 9.30. Jako doplněk posádky nám dali indický manželský pár, co rozhodně na raftaře nevypadal :) Místo slibovaného Zanskaru nás vysadili u Indu, na Zanskar se prý nejezdí, dostali jsme bezpečnostní školení :) a nasedli.
Řeka byla zezačátku dost klidná, prakticky netekoucí bláto, ale časem přišli i první peřeje a vlny, do kterých nás náš průvodce schválně naváděl, různě bokem, pozadu a tak, abysme si to co nejvíc užili. Plavba trvala asi 2,5 hodiny a bylo to rozhodně zajímavé zpestření programu. Na programu byl ještě oběd v ceně, ten byl dobrý, na zpáteční cestě (naštěstí až na začátku Lehu) mu došel benzín, takže jsme do cestovky museli pěšky. Cenu jsme sklepli na 800 Rs/osoba a rozhodli se, že pokud možno u něj jízdenky nekoupíme. Jízdenku do Manali se nám (třem) podařilo koupit přímo na autobusáku u řidiče (i když to nebyla jízdenka, ale na kus papíru načmárané písmenka...) za 1500 Rs. Večer jsem dojedl poslední hostinec s pivem (60 Rs) ze speciálního alkoholshopu.

Diskit gompa

2010-09-05T12:00:00.003+02:00

Posnídali jsme docela dost nechutné párky z konzervy, dali si čaj a autem jeli ke klášteru, nejdřív teda k obrovské soše Buddhy. Z obou míst byl super výhled na zelenou oázu Nubry. Na začátku cesty jel opět OK, ale jen do doby, co před sebou uviděl první auto, které musel předjet, a pak už všechny další... Na několika místech opravovali cestu (= bagr tam nasypával štěrk z okolních svahů), což též docela zdržovalo. V Khardung La spadlo pár sněhových vloček, docela dlouho se tam vyhýbaly auta.
Do Lehu jsme dojeli o půl jedné, šli na oběd a do hotelu, kde už byla Eva s Alešem, Stok nedali. Odpoledne jsme domluvili na zítra raft na Zanskaru u našeho šméčkaře, bo byl nejlevnější (5000 Rs/6 osob). Ještě jsme se snažili sehnat jízdenky do Manali, všude nabízeli za 2500 Rs, náš šméčkař nabízel za 2 tis., ale zatím jsme je nekupovali. K večeři jsme si opět udělali zbytky hostinců.

Nubra valley

2010-09-04T13:46:00.000+02:00

Ráno jsme do depozitu zabalili naprostou většinu věcí a šli k cestovce. Druzí dva samozřejmě nejeli, což jsem docela tušil, prostě nám to řekl, aby nás měl jisté – další den navíc jsme neměli, takže jsme jeli jen dva, za 5000 Rs. Aspoň jsme jeli novým džípem (Scorpio), který do kopců jezdil hodně líp než ten minulý. Do Khardung La (5625 m n. m.), jednoho z nejvyšších silničních sedel na světě, jsme proto vystoupali docela rychle. V sedle bylo strašně moc praporků, zima a nic moc výhledy.
Klesání do Nubry bylo pěkným kaňonem s občasnýma oázama. Náš řidič jel zezačátku slušně, pak ale jak viděl před sebou nějaké auto, tak jel musel předjet. Vlastní údolí Nubry bylo pěkné, s širokou řekou, oázou i písčitými přesypy. Ještě jsme z něj měli odbočku ke klášteru Sumur, evidentně nově postavenému. Podél řeky jsme dojeli do Diskitu, kde nás zavezl k hotelu za 1000 Rs, pak dalšímu za 500 Rs, kde stačilo se chvíli bavit mezi sebou a už slevili na 300 Rs za pokoj. Hotel byl docela velký, se spoustou personálu, no byli jsme tam sami. Dali jsme si oběd (rýži, zeleninu, protože z bohatého jídelního lístku měli dvě jídla...) a autem přejeli do Hunderu (furt nám nutili projížďku na velbloudech, ale nedali jsme se...). Z Hunderu jsme šli zpátky do Diskitu pěšky přes písečné duny kolem řeky, občas i vysvitlo slunce. Ve vesnici byla spousta mani walls, které jinak v Ladakhu moc nebývaly, a nad ní se tyčil klášter. Na hotelu náš řidič – jak jinak – leštil auto, což dělal při každé pauze :)

Stok

2010-09-03T10:41:00.003+02:00

Ráno jsme šli na autobusák, bus do Stoku (18 Rs, půl hodiny) odjel o deset minut dřív než měl, ale měli jsme rezervu, tak jsme to stihli. Od rána bylo dost zamračené, hlavně nad horama. Vystoupili jsme na konci vesnice a kolem kláštera došli do současného sídla ladacké královské rodiny, kde je malé muzeum – tři místnosti s hodně se nudící hlídačkou a různými koberci, zbraněmi a PBÚ rodiny. Při čekání na zpáteční bus sprchlo, ve 12 kdy měl jet nedojel, takže jsme stopli nějakého Inda, co nás hodil do Lehu.
K obědu jsme si dali nudle, vyzvedli permity, šli na net (v Lehu všude nehorázně pomalý a drahý) a nakoupit nějaké věci na zítra.

Leh

2010-09-02T13:44:00.000+02:00

Ráno odjeli Aleš s Evou na pokus o Stok, my sháněli po cestovkách výlet do Numbry – chtěli jsme se přifařit k nějakým dvěma lidem, aby to bylo levnější. Ve dvou měli na zítra nějakou dvojici, ale ani jedna nakonec nevyšla. Po pizze k obědu jsme v jedné z cestovek sehnali aspoň Numbru na pozítří, údajně tam měl nějaké dva frantíky, takže jsme mu dali pasy na permity.
Odpoledne jsme nakoupili nějaké suvenýry a vystoupali k Nangyal Tsemo Gompa, klášteru vysoko nad městem, odkud byl super výhled na Leh, pěkně nasvícený večerním sluncem. K večeři jsme ukuchtili hostinec z nepotřebných zbytků trekového jídla.

Thicksey gompa

2010-09-01T13:41:00.005+02:00

Ke snídani jsme měli „salám“ z konzervy – chutnalo to divně, ale aspoň trocha masa tam byla. Zpáteční cesta byla docela únavná, na jednom z checkpostů nabral jakousi studentku, co tam pak seděla s nama. Poslední úsek stoupání do sedla byla cesta dost rozbitá, s čerstvými šutry, navíc mu to auto moc nechtělo do kopečků jet. Celou cestu dolů naopak kecal a po deseti sekundách přepínal mp3, měl tam těch písniček opravdu hodně...
Na oběd jsme zastavili kousek před Lehem (divné nudle za 40 Rs), další zastávka byla v klášteru Thicksey – opravdu rozlehlém, kde byl mnich, co uměl česky, prý byl v ČR dvakrát, aj v Ostravě. V Lehu jsme se zastavili na autobusáku (taky pěkně poničeném), večer už jen net, večeře.

Pangong Tso

2010-08-31T13:42:00.000+02:00

Ráno jsme dobalili věci, přijel pro nás stejný řidič i auto, jako do Chilingu. Cesta vedla přes dolní část Lehu, kde byly ve velkém vidět pozůstatky povodní – obrovské nánosy bahna, kamení a jiného bordelu, rozbourané domy atd. Kousek za městem jsme se zastavili v klášteru Shey, pokračovali zelenou oázou a pak začali stoupat po úbočí údolí do Chang La (5360 m n. m.). V sedle byla spousta praporků, jakási svatyně, spousta vojáků, kteří turistům rozdávali čaj a prodávali suvenýry. Za sedlem jsme sjeli dolů, v jedné z vesnic se stavili na oběd (rýže a zelenina) – v druhém autě jel německý děda s nějakýma Indama, takže tam byli též. Kousek před jezerem jsme viděli sysly marmoty.
První pohled na Pangong Tso byl skvělý – neuvěřitelně modré jezero, obklopené žlutýma a hnědýma horama jakoby z plastelíny. První zastávku jsme měli na začátku jezera, pak podél břehu pokračoval do vesnice, kde jsme se na konec ubytovali v pokoji a ne ve stanu. Navečer nás ještě zavezl autem k jezeru, ale v této části to už tak pěkné nebylo. K večeři jsme ukuchtili tortellini s masem – docela dobré, ale dost dlouho se to vařilo.

Leh

2010-08-30T07:37:00.005+02:00

Ráno byla kupodivu teplá sprcha, vyprali jsme si snad všechny věci, potkali se z dalšíma Čechama na hotelu. Ve městě jsem koupil pohledy, vyřídili jsme si permity a dopravu na Pangog Tso (5500 Rs), k obědu jsem si dal bramborovou kaši s fazolama, žádný zázrak to nebyl...
Odpoledne jsme šli do královského paláce – byl docela opravený, ale i tak spousta místností bez světla, žádné popisky... Byl z něj ale docela pěkný výhled na Leh – celý den bylo zase vedro a žádné mraky. Večer jsme ještě nakupovali nějaké jídlo, objevili jsme obchod s konzervovým královstvím, takže jsme hned na večeři vzali konzervu tuňáka :)

Zinchen a Spituk

2010-08-29T13:40:00.000+02:00

Od rána pěkně svítilo slunko a mráčků bylo minimum, takže zase pěkně horký letní den. Po snídani jsme pokračovali v sestupu údolím, zezačátku vedla cesta po úbočí, pak skrz divočící řeku a později relativně úzkou soutěskou s provizorními mosty až do Zinchenu. To byla pěkná díra, jen pár stanů a nikde nikdo, takže naše představa o tom, že odsud odjedem taxíkem byla mimo mísu. Takže po pauze a dobrání kalné vody z řeky jsme museli pokračovat dál až do Spituku – po hnusné prašné kamenité cestě, pod nechutně pražícím sluncem. Podle mapy to bylo cca 15 km, šli jsme to asi 4 hodiny. Toto byl další z hodně nepříjemných a nekonečných zážitků. Za den (celkově jsme ušli 30 km) jsem vypil asi 5 l vody a ani jednou nešel na záchod...
Ve Spituku jsme v obchodě koupili pití a čekali u silnice, až přijede nějaká doprava, po čase jel kolem taxík, co nás za 300 Rs vzal do Lehu. Tam jsme se jen ubytovali a šli na večeři (pizza).

Ganda La

2010-08-28T13:39:00.000+02:00

Vstávali jsme před šestou, slunko dlouho nevycházelo (nejdřív za horama, pak za mrakama), takže byla docela zima. Do stanu vedle našich došli v noci domácí, takže nás hned zkásli o 100 Rs/stan. Po snídani jsme vyrazili údolím nahoru – cesta už byla stokrát lepší, nerozbitá, navíc slunce bylo za mraky, takže se stoupalo dobře. Jak jsme se blížili k vrcholu, šlo se trochu hůř (aklimatizace...) a slunko začalo víc svítit, ale zase byly čím dál lepší výhledy do údolí i na hory Zanskaru. V sedle (4950 m n. m.) jsem byl chvilku před polednem, takže jsem sundal batoh a kochal se výhledy na obě strany. Po asi půl hodině došli postupně ostatní, ještě jsme tam nějakou hodinu vydrželi.
Sestup na druhou stranu byl relativně rychlý a prudký, s výhledy na Stok Kangri ze severní, pořádně zasněžené/zaledněné strany. Po asi dvou hodinách – okolo třetí – jsme zakempovali u stanu a řeky ve výšce 4400 m n. m., s výhledem na Stok. Do večera bylo času dost, takže jsme postavili stany, uvařili Dobré hostince, pokecali – po západu slunka ve velkém stanu, který byl pěkně vybavený – deky, rukavice, Coca Cola, plynové bomby – docela velké lákadla. Večer se rychle a hodně ochladilo.

Shingo

2010-08-27T13:36:00.000+02:00

Po budíku v 6 jsme docela dlouho balili a vařili snídani, takže jsme vycházeli asi až kolem osmé. Hned za vesnicí bylo potřeba po skále oblézt řeku, což byl zážitek hned na začátku, ale nakonec jsme se nevykoupali nikdo. Kousek za tím byla u kláštera a několika stúp odbočka doleva do bočního údolí, kterým se mělo stoupat do Ganda La. Nebe bylo naprosto bez mráčku, cesta zezačátku stoupala relativně mírně. Po chvíli se ale údolí zúžilo a vzhledem k tomu, že se jím taky prohnala povodeň, se cesta ztratila a bylo potřeba neustále brodit (naštěstí úzký) potok, přecházet z břehu a svahu na druhou stranu, lézt na nánosy bahna, říční terasy a tak. Ve spojení s neustále pražícím slunkem a v mém případě 4 dnama prakticky bez jídla to byl asi nejhorší den, docela krize, musel jsem dělat pauzy snad co půl hodiny...
Podle mapy to bylo cca 10 km, šli jsme to prakticky celý den. Konečně navečer jsme došli do Shinga, na začátku bylo jakési tábořiště plné lidí z cestovek, tam jsme dali jen pauzu a pokračovali dál. Nakonec jsme tábořiště našli kus za vesnicí u jakéhosi pole (4100 m n. m.). K večeři jsem si udělal bramborovou kaši s lovečákem, což bylo stokrát lepší než včerejší večeře a poprvé jsem měl trochu pocit najezení. Jediné mínus bylo braní vody z potoka, ale jiná holt nebyla. Noc byla na rozdíl od včerejší pohodová.

Chiling – Skyu

2010-08-26T13:35:00.000+02:00

Tentokrát nás taxík u hotelu vyzvedl, první část byla údolím Indu až k jeho soutoku se Zanskarem, podél kterého jsme pokračovali. V této části byla jeho soutěska docela zajímavá, spousta pestrobarevných skal a k tomu modré nebe. O půl jedenácté jsme byli u lanového mostu – plechové krabici zavěšené na ocelovém laně – přes Zanskar, na začátku treku. Dali jsme si ještě čaj s mlékem, postupně se přepravili přes řeku a vyrazili po pěšince.
Cesta traverzem ale byla po povodních zničená, na několika místech zasypaná, takže jsme se museli kus vrátit a jít podél řeky. Tu bylo nutné zase několikrát brodit, protože cesta se střídavě vinula po obou březích, a v řece bylo docela dost vody, takže najít místo na brod byl docela problém. Po třech broděních jsme došli k místu, kde už přebrodit nešlo a dál pokračovat taky ne, trvalo nám to asi 3 hodiny a ušli jsme zhruba 4 km, takže jsme se rozhodli vrátit a zkusit nějaký jiný trek, nebo jen třeba výstup do některého ze sedel.
Po tom, co jsme se přepravili přes lanovku, nám jakási paní ukazovala, že cesta vede horem a trvá to jen pár hodin. Takže jsme dokoupili vodu a vydali se zase zpátky přes lanovku a zkusili to podruhé. Vzhledem ke stavu cesty údolím Markha jsme se ale rozhodli, že jen půjdem přes sedlo Ganda La a nepůjdem klasický trek – pokud je vůbec průchozí, byla by to strašná dřina s vracením se a hledáním cest...
Cesta doopravdy vystoupala nad údolí a pak už vedla relativně po rovině až do vesničky Skyu. Ta vypadala dost vybydleně, až k některým domům sahaly pozůstatky bahenních proudů. Snažili jsme se najít nějaké místo na stan, případně tábořiště, ale nepovedlo se. Až po chvíli šli kolem nějací dva místní, co uměli aj docela anglicky a poradili nám, že musíme jít ještě kousek dál. Tam už opravdu byl homestay, po dlouhém rozhodování jsme si vybrali jedno ze dvou míst, postavili stany (100 Rs/stan), šli pro vodu a uvařili – hnusný kuskus, kterého jsem nedokázal sníst víc jak dvě lžičky. Ale aspoň mě ubylo pár desítek deka z batohu... Noc stála docela do houby, celou dobu se mně zdály nějaké docela živé kraviny.

Odpočinkový den v Lehu

2010-08-25T15:20:00.004+02:00

Vzhledem ke včerejšímu výletu i únavě ze všech nočních přejezdů a přeletů jsme skoro celý den prospali či proleželi, jen večer šli nakoupit věci na trek (rozhodli jsme se pro zkrácený Markha trek), zařídit dopravu (taxi do Chilingu za 1500 Rs) – v cestovce jsme potkali jakéhosi německého dědu, co nám půjčil dobrou mapu, co se v Lehu nedala sehnat.

Likir, Alchi, Lamayuru

2010-08-24T13:31:00.001+02:00

Pod oknem našeho pokoje byl komín, takže ráno jsme tam měli pěkně nadýmené. Nebe bylo oproti včerejšku zatažené a domluvený taxík nedojel, takže jsme šli na taxi stand a vzali jiného (4000 Rs). Cesta vedla údolím Indu, okolo bezpočtu obrovských vojenských základen, cestou jsme míjeli nekonečné kolony vojenských aut. Při přejezdech přes mosty byly vidět pozůstatky povodní, prakticky všechny mosty byly postavené nově.
Prvním klášterem byl Likir, druhým Alchi (hodně starý, se spoustou prastarých knih), poslední (a nejvzálenější) Lamayuru, který se ukázal být dlouhou zajížďkou. Zpátky jsme jeli po opravované cestě a většinu cesty po tmě, do Lehu jsme dojeli až kolem deváté.

Delhi - Leh

2010-08-23T14:56:00.003+02:00

Ve tři ráno jsme za deště přejeli na letiště, odbavili se a docela dlouho čekali. Samotný let do Lehu byl docela krátký, nejprve nad mraky, později se objevili první hory. Nejlepší to bylo před přistáním, kdy letadlo kroužilo docela blízko ladackých kopečků a nad zelenými oázami. Na malém letišti jsme vyzvedli zavazadla, vzali taxi do centra, našli ubytování (hotel Kang La – 250 Rs/pokoj) a šli dospat ranní vstávání.
Kolem poledne jsme se vydali do města – na oběd, Shanti stúpu, odkud byl po nekonečných schodech pěkný výhled na zelenou oázu Lehu, údolí Indu i hřeben v čele se Stokem Kangri. Cestou zpátky jsme domluvili na zítra klášterní tour, stavili se na netu (moc funkčních jich tu prý není, všechno jede na generátory, ze kterých je strašný randál a hlavně smrad) a šli na hotel, kde bylo dalších pět čechů. Proti Delhi tu je příjemné klima – docela teplo, ale sucho.

Delhi

2010-08-22T11:42:00.001+02:00

Hlavní město Indie, třináctimilionová metropole Delhi, se skládá ze dvou hlavních částí, Starého a Nového. Na místě dnešního města ale stálo osm historických měst, center dřívějších říší, jejichž pozůstatky se často zachovaly do dnešní doby: Lal Kot (založené 1060), Siri (1303), Tughlaqabad (1321), Jahanpanah (1326), Firozabad (1354) a Purana Qila (1533). Staré Delhi – původním názvem Shahjahanabad – vzniklo v roce 1638, kdy se sem přestěhovalo hlavní město Mughalské říše zpátky z Agry. Poslední Delhi, jediné tohoto jména, postavili na začátku 20. století Britové jako nové hlavní město. První zmínka o osídlení v této oblasti ale pochází z eposu Mahabharata, mělo zde stát město Indraprastha.
Po přistání v Delhi jsme po ranveji k budově jeli snad půl hodiny, stejně tak vykobercovaná chodba byla nekonečná. Dostali jsme razítka do pasů, vyměnili pár peněz (100 USD = 4300 Rs), zaplatili taxíka do Paharganje. Když jsme vyšli asi v půl třetí z letiště, bylo to jako vejít do skleníku – nehorázné vedro a vlhko. Cesta autem uběhla docela rychle, vyhodil nás na kraji Paharganje, který byl nějaký rozkopaný, zablácený a mokrý. Okamžitě se na nás vrhlo několik naháněčů z cestovek, zkusili jsme několik hotelů, nakonec jsme se ubytovali v jedné z bočních uliček v trochu špinavých pokojích, ale za 400 Rs/ pokoj s větrákem a záchodem. Ubytování byla nekonečná procedura, opisoval si všechno z pasů, pak si je ještě chtěl nechat kvůli jakýmsi kopiím či co.
Vzbudili jsme se kolem desáté, vyměnili další peníze (tentokrát s lepším kurzem) a podél trati se vydali směr Old Delhi, ale přešli jsme odbočku přes most a mířili do jakési nedobré čtvrti, jak nám řekli dva lidé – druhý, nějaký student, nám domluvil motorykšu na Conaught place, který nás měl vyhodit u Tourist departmentu kvůli mapě. No zavezl nás k nějaké cestovce, co se jako kancelář jen tvářila, a tam nás hned začali přesvědčovat, že do Ladakhu nemáme jezdit, že je to tam furt špatné, a že máme jet do Radjasthanu. Odolali jsme, ukořistili mapu a šli pryč, na oběd (rýže a nějaké náhodné omáčky, nic moc). Pak jsme hledali taxíka k Red fort, všechny byly nějaké drahé, nakonec jsme jednoho vzali, ale když jsme se pak dívali na mapu, tak nás zjevně povozil nějakýma objížďkama.
Do Červené pevnosti bylo pěkné vstupné – cizinci 250 Rs, místní 10, ale zas jsme nemuseli stát dlouhou frontu. Pevnost samotná byla vcelku pěkná, rozlehlá, ale lehce zašlá. Celý den bylo dost pošmourno, občas sprchlo. Po pevnosti jsme se vydali naproti do mešity Jama Masjid podezřelou uličkou, zaplatili dalších 200 Rs vstupného, vyfasovali sukýnky na naše kraťasy, sundali boty a šli dovnitř. Na nádvoří to bylo pěkné, budova je impozantní. Zatímco my jsme si fotili mešitu, místní si fotili Evu.
Red Fort, originálně Lal Qila, byla postavena na příkaz mughalského vládce Shah Jahana mezi roky 1638-48, jako nové sídlo této říše – panovník se sem přestěhoval z Agry. Tomuto účelu sloužila do roku 1857, kdy se moci ujali Britové. Ti z pevnosti udělali vojenskou základnu, dnes jde hlavně o turistickou atrakci a významnou historickou památku, zařazenou na seznam UNESCO.
Areál pevnosti je obklopen vysokými zdmi z červeného pískovce, které protínají dvě hlavní brány: Lahore gate, symbol indického boje za nezávislost na Britech, kde nyní vlaje indická vlajka, vztyčovaná premiérem na Den nezávislosti, a Delhi gate na jižní straně.
Uvnitř zdí je velké množství nejrůznějších budov, postavených ve stylu, nazývaném Shahjahani, kombinaci perského, evropského i indického umění. Dvěmi hlavními barvami jsou červená a bílá, stavby jsou bohatě zdobené.
Pavilon Diwan-i-Khas, postavený z bílého mramoru vykládaného polodrahokamy, sloužil jako místo setkávání panovníka s návštěvami. Dřívě měl stříbrný strop, ten byl ale v 18. století odstraněn.
Jméno Rang Mahal znamená „barevný palác“ a pochází z dob, kdy jeho interiér byl vymalován – což už dnes není. Sloužil jako jídelna a sídlo hlavní vládcovy manželky. Středem pavilonu vede vodní kanál.
Mešita Moti Masjid byla postavena jedním z vládců, Auranzgebem, pro jeho osobní používání v roce 1659. Zajímavostí je, že zatímco vnější stěny jsou postaveny v souladu se symetrií celé pevnosti, vnitřní jsou o něco našikmo tak, aby měli správnou orientaci vůči Mecce.
Severně od mešity leží zahrada Hayat Bakhsh Bagh, rozdělená systémem kanálů a nádrží do několika čtverců. I zde stojí několik pavilonů, mezi nimi Zafar mahal, postavený v polovině 19. století.
Jama Masjid, „Páteční mešita“, stojící nedaleko Červené pevnosti, je dílem mughalského panovníka Shah Jahana, jehož dílem je mimo jiné i Taj Mahal. Byla postavena mezi lety 1650-56 a na její stavbě pracovalo 5000 dělníků. Dnes je to druhá největší indická měšita a kapacita je údajně 85000 osob.
Samotná mešita je dlouhá 80 m a široká 27 m. Součástí jsou i čtyři věže a dva 41m minarety, postavené z červeného pískovce kombinovaného s bílým mramorem. Areál mešity obklopují kolonády, v jejichž středu jsou tři brány.
Zpátky jsme šli starým Delhi pěšky, což byl pěkný zážitek – pouliční řeznictví, všude plno lidí, smrad, vlhko, bordel, lidé spící na holé zemi atd. K večeři jsme si dali v pouliční restauraci nějaké placky plněné zeleninou, domluvili taxi na zítřejší ráno na letiště, a šli na pivo (za nepěkných 120 Rs).

Praha – Delhi

2010-08-21T11:41:00.000+02:00

Noční vlak do Prahy byl dobrý – zastavoval jen v Brně a měl jsem celé kupé pro sebe, takže jsem se aj docela vyspal. Na letišti jsem byl kolem čtvrté, po chvíli dojela Eva s rodičama i Alešem, po další chvíli aj Martin. Na check-in jsme čekali docela dlouho, za to nám dali palubenky až do Delhi.
Letadlo do Kyjeva, kam jsme dorazili po dvou hodinách, bylo tak z poloviny prázdné. Na docela malém a přeplněném letišti jsme čekali asi 6 hodin, bo nám posunuli odlet (aniž by nám o tom někdo třeba předem řekl) na 17.15. Než po chvíli letu zapadlo slunko, byl pěkně vidět Kavkaz a Ararat, který se nad okolní planinou tyčí opravdu impozantně. Dalších asi 6 hodin letu byla tma a tudíž nuda, trochu staré letadlo Aerosvitu nemělo televize ani přehrávání hudby. K jídlu byla jakási ryba.

Krušné hory

2010-08-01T20:52:00.003+02:00

Několik týdnů trávím v Krušných horách při psaní a focení průvodce po tomto pohoří. Jeho náplň a rozsah je pevně dán a spousta zajímavých či užitečných věcí, případně vlastních názorů, se tam nevejde. Několik neuspořádaných typů, doporučení a postřehů najdete tady.

Krušné hory celkově jsou vcelku pěkné - klasické české hory, devastace přírody už zde tolik vidět není, za to tu je míň lidí. Naprosto ideální na kolo - spousta vhodných asfaltových cyklostezek, i na chození se tu něco najde...

Autocamp Osek - slušné ceny ubytování (s jídlem už to je horší), perfektní koupaliště (i když někteří spoluobčané dělají, co můžou,aby ostatním pobyt znepříjemnili...), výhodná poloha - doporučuji.

Příroda - na Krušných je vidět, jak dopadnou hory bez dohledu SCHKO: prakticky všude se dá jezdit autem, všude,ale všude stojí větrníky (a mají přibývat - opravdu úžasné), všude sjezdovky, lanovky, horské hotely a chaty (často zavřené, polorozpadlé...)

Některé zážitky z ubytování též stojí zato: Hotel Maxičky, kde všechno (krom cen) bylo jako před 30-40 lety (včetně kulovité televize Tesla na chodbě :), nejmenovaný (už si to nepamatuju,rád bych se podělil) "penzion" v Děčíně. červeně vymalovaný, se sprchovým koutem přímo v pokoji a vyzdobený kýčovitými obrázky - ale nabízel se jen na celou noc, kupodivu :)

Velký rozdíl mezi příhraničními městečky (menu již od 99,-, všechno psáno německy, ceny spíš v EUR, výstavky trpaslíků...) a "vnitrozemím" - mnohem omšelejší...

Kostely většinou v katastrofálním stavu, málokdy aspoň trochu udržované.

V podhůří hnusné nádraží, často mimo město, typicky více nepropojených stanic v jednom městě - vyhrává Jirkov, jehož ŽST Jirkov-zastávka leží v Chomutově...

Dell Vostro 1220

2010-07-23T10:20:00.006+02:00

Po několika letech, kdy mi dobře sloužil notebook Asus, začal jeho výkon pomalu nedostačovat. 14 mpx fotky, zvlášť v TIFFu nebo RAWu, spojování velkých panoramat atd. byly na Celeron 1.6 a 1500 MB RAM moc. Proto jsem vybíral notebook nový, přičemž požadavky byly následující:
- co nejmenší velikost (často jej potřebuji vozit sebou, starý obří (15,4") Asus bylo dost nepohodlné vláčet)
- 4 GB RAM, alespoň 320, lépe 500 GB disk, dvoujádrový procesor (aspoň 2 GHz)
- DVD mechanika
- co největší výdrž na baterky
- přijatelná cena
Po předlouhém vybírání a srovnávání jsem vybral Dell Vostro 1220 (specifikace ZDE), v následujícím článku několik postřehů.

Velikost 12" odpovídá téměř přesně A4, což se na první pohled může zdát malé. Klávesnice je ale jen o něco menší než standart, je jen více do krajů a menší jsou hlavně tlačítka jako šipky, PgDown atd. Kolem LCD je vcelku široký rámeček, ale aspoň je displej pevnější. Několik postřehů, hlavně ve srovnání s předcházejícím Asusem:
- Dell má méně Fn tlačítek, např. hlasitost reproduktorů je řešena "dotykovými" tlačítky, do kterých je třeba relativně silně ťukat
- na touchpadu (který klidně mohl být větší, místa je kolem dost) není rolovací plocha, pro pohyb v dokumentu je tak třeba používat PgDown nebo šipky, což je méně praktické
- větrání je hlasitější, standardní hluk odpovídá Asusu v plné zátěži, ale pořád je Dell tišší než HP, které jsem viděl (slyšel)
- výkon je při zpracovávání fotek znatelně lepší (pro srovnání malý test - spojení identického panoramatu: Dell 2:30, HP (CoreDuo 2.1, 2GB RAM) 4:58, Asus (Celeron 1.6, 1.5GB RAM) 12:05; notebook (s W7) rychle najíždí
- monitor je dobře čitelný, 12" je na 1280 x 800 px tak akorát
- na baterku vydrží (při přehrávání filmu) cca 5,5 hod, na psaní atd. déle; zároveň se baterie poměrně rychle nabíjí, z 50 % na plný stav při provozu se nabila za cca hodinu, což mě dost překvapilo
- relativně malé (ploché) trafo s páskem na uchycení šňůr je na cesty praktické

Závěrem se dá říct, že (pro fotografy) je tento notebook ideální: nabízí dostatek výkonu pro editaci při malých rozměrech, na rozdíl od většiny stejně velkých (nebo i 13") notebooků má vypalovačku, nechybí čtečka karet; dá se tedy použít i na normální práci (kor s připojeným externím monitorem), ne jen jako prohlížeč fotek nebo internetu. Cena je o dost vyšší, než jsem si původně představoval (navíc poslední dobou zase vzrostla, momentálně je o cca 3 tisíce dražší než v době, kdy jsem jej kupoval), ale je to řešení bez kompromisů.

Porto - Bratislava

2010-06-16T12:36:00.000+02:00

Na letiště (to v Portu je aspoň pěkné) jsem dojel kolem druhé ráno, ustlal si na lavičce a do cca páté ráno víceméně podřimoval. Z letadla byl pěkný výhled na pobřeží, pak se objevily mraky, tak jsme se snažul spát. Při klesání na přistání byl pěkný boční vítr, takže to s letadlem pěkně házelo – zajímavé přistání, asi srovnatelné s tím v Santiagu.
V Paříži mě čekalo nudných 5 hodin, takže jsem šel do vesničky Ville marně hledat obchod s potravinami, nakonec jsem objevil aspoň cukrárnu, kde měli aj pizzu. Na letišti jsem pak četl, mp3 a pozoroval lidi, což bylo nejvíc zajímavé :)…
V Bratislavě bylo přistání do mraků a mlhy, pršelo, kolem hnusná komunistická šeď, vlak 70 minut zpoždění – pěkné uvítání zpátky do reality :(

Coimbra

2010-06-15T12:35:00.000+02:00

Vzbudili jsme se asi v 11, ke snídani si otevřeli kilový vanilkový jogurt :), odpoledne šli do města – na univerzitu, vevnitř to bylo vcelku zajímavé :) Pak jsme koupili víno a muffiny a šli k řece do parku, ve stínu to byla pohodička. Na zpáteční cestě jsme se stavili na kafe, večer udělali zapékané brambory, k tomu poslední portské.
Ve 22.15 mi už jel vlak, takže bylo čas dát Coimbře sbohem, ale nějaký měsíc bych tu ještě vydržel…

Peniche, Baleal

2010-06-14T12:33:00.000+02:00

Brzo ráno (po desáté) jsme posnídali (furt tu fučel strašný vítr, to musí být hrozné v něčem takovém bydlet) jsme se vydali na cestu po pobřeží, nejprve na mys Papoa a pak dál (bosky po písku/moři) přes všechny místní vyhlášené pláže (Praia de Quebrado, Praia da Gamboa, Praia da Peniche da Cima, Praia da Cove de Alfarroba…) do Balealu, což je další pěkný mys. Až na ten stálý vítr to byl super výletík.
Po sbalení stanu jsme šli do města nakoupit, chvíli poseděli v parku a pak už šli na bus – tentokrát jel řidič, co se vyznal, takže do Coimbry jsme dojeli včas. Večer jsme si udělali těstovinový salát, k tomu víno a na balkónku film… Dobří byli popeláři, kteří tu pracují i (nebo jenom?) o půlnoci :)

Ilha da Berlenga II.

2010-06-13T12:30:00.000+02:00

Otázka, co budeme na ostrově s rozlohou necelých 80 ha dělat dva dny, se částečně vyřešila budíčkem někdy po desáté. Nebe bylo jasné, takže po snídani jsme šli na pláž (jediné místo, kde nefučelo) a slunili se. Na jídlo jsme si zašli na vyhlídku na pevnost, pak pomalu sbalili věci a přesunuli se na nanuka nad přístav. Dnes tu bylo víc lidí, včetně bandy šílených japonců, kteří racky ještě přikrmovali, jak kdyby jich tu nebylo dost a blízko, nebo důchodcovského zájezdu, kde každý člen měl v ruce piknikovou bedničku – jediným cílem bylo asi jet se sem najest…
Plavba zpátky byla lepší, sice to pěkně houpalo, ale mohli jsme být na horní palubě, navíc bylo pěkné počasí… V Peniche jsme si dali pizzu, v kempu (na mysu – první, kde bylo slyšet hučení moře :) umyli a postavili stan a šli na západ na Cabo Carvoeiro – ale zase byly mraky, takže západ se moc nekonal. Nicméně dlouhočasové fotky s mazlám mořem šly dělat aj tak :)

Ilha da Berlenga I.

2010-06-12T12:26:00.000+02:00

Ráno střídavě mrholilo, takže jsme snídali ve stanu, pak rychle zabalili, a se zastávkou na nákup šli do přístavu. Na lodi bylo vlhko, při plavbě pak pěkné vlny – houpalo to slušně, většinu lidí úsměvy rychle přešly (a já byl taky vcelku rád, že to trvalo jen těch 45 minut, dvojnásobek doby už bych asi veselý taky nebyl).
Na Berlenze jsme postavili v kempíku stan (dobře šly poznat ty déle stojící, silně poznačené od racků) a vydali se na „hřebenovku“. Kolem spousta racků, dost ochočených (hnízda skoro na cestě…), zatažené nebe focení celkem pomáhalo. Sešli jsme k pevnosti (ta ale byla zavřená), pak zase vylezli nahoru a došli na konec ostrova a zpátky. Mezitím se vyjasnilo a pohled na „vesničku“, přístav, pláž a kemp byl naprosto kouzelný. Slunce jsem využil na koupání a šnorchlování, bo v závětrném zálivu se dalo aj plavat.
Později odpoledne jsme se vydali na druhou stranu ostrova, kde bylo vidět, že moc lidí nechodí – racci byli pěkně agresivní, od jednoho jsem dostal aj klovanec do hlavy. Výhledy ale byly krásné, nebe čím dál čistější.
Povečeřeli jsme na pláži (a v písku ve vodě se mezitím vychladilo portské :) a pak šli nahoru na vyhlídku na přístav. Strašně fučelo, takže jsme flašku poměrně rychle vypili a šli ke stanu, zajistit věci. Následně jsme se vydali nahoru na ostrov ještě jednou na západ slunce, ten se sice až tak nevyvedl, ale stejně to bylo pěkné. Večer padla aj druhá flaška portského (ptáci taky nikdy nespí, stejně jako krávy :)
V noci strašně foukalo, navíc se to otočilo, takže celou noc se vítr opíral do stanu – poprvé, co bych ocenil třetí tyčku…

Peniche

2010-06-11T12:23:00.000+02:00

Ráno bylo třeba zase všechno sbalit a sejít na autobusák, odkud už nám jel bus do Peniche. Na lístek jsme dostali studentskou slevu i bez kartičky a pod zamračeným nebem vyrazili. Cesta byla vcelku nudná, každou chvíli se sjíždělo s dálnice a zajíždělo do autobusáků ála garáže, vždy v centru města.
Řidič byla asi nový, protože ve městě Caldos da Rainha hrubě zakufroval a asi půl hodiny jezdil po centru, radil se se všema kolemjdoucíma, než se mu podařilo vymotat. Vrcholem pak byl kruháč u Peniche, který obkroužil asi čtyřikrát, přičemž volal telefonem, aby zjistil, kam jet.
Nakonec nás ale na autobusáku vyhodil, takže jsme mohli jít do centra a při čekání na otevření Turisma poobědvat chleba, šunku, sýry a tak. V oficíně jsme si zaplatili kempovací místo na Berlenze (10 EUR; paní nám ho chtěla dát o týden dřív, naštěstí si toho Monika všimla), dostali mapy (co je to za zvyk, čmárat do map?) a vydali se do kempu. Tam jsem už studentskou slevu nedostal, protože ISIC nic neznamená, postavili jsme stan na písku, vzali věci na koupání a šli na pláž. Cestou sprchlo, ale než jsme tam došli, bylo zas slunečno.
Peniche má přívlastek „hlavní město vln“, což se potvrdilo – šla jedna větší za druhou, takže to bylo jen na pohoupání, ale pěkné. Po chvíli jsme šli zpátky do města do přístavu koupit lístky na loď (11 EUR) – kupodivu rezervace fungovala.
Kolem pevnosti jsme pokračovali po pěkném skalnatém pobřeží (hotové skalní město) na Cabo Carvoeiro s majákem a vyhlídkou na moře (i Berlengu) a dál do města. Tam jsme hledali restauraci, kde by hlavní jídlo nestálo 10 EUR (nakonec úspěšně), pojedli, šli zpátky do kempu a spat. Večer začalo pršet…

Coimbra

2010-06-10T12:21:00.001+02:00

Po budíčku asi v 11 a snídani jsme vyrazili do města – na univerzitu, která ční uprostřed města na kopečku (vzdáleně to připomíná naše Hradčany :) Město pěkné – všude kavárny, úzké, starobylé uličky a baráky, spousta kostelů, palmy a vůbec. Výrazný rozdíl jsou taky lidi, respektive jejich oblečení – proti ČR propastný rozdíl… K obědu jsme si udělali kopu kuřete na kari, po tom dali vínko, navečer zašli na zákusek a kafe do cukrárny a následovalo portské – pohoda :) Celou noc otravovali komáři, asi ve 4 jsme se je pokusili všechny vyvraždit, ale moc se to nepovedlo…

Bratislava – Porto – Coimbra

2010-06-09T12:18:00.000+02:00

Po sbalení věcí (narvat spacák, oblečení, brýle, šnorchl, boty, foťák a další věci do Ryanairem povoleného příručního zavazadla byl vcelku zážitek) následovala cesta vlakem do Bratislavy. Dobrý byl cigánský párek s dětma (ve věku cca kolem 5 let) na nástupišti v Břeclavi. Každý z rodičů měl v ruce lahváče Gambrinus a v jednu chvíli jimi začali napájet děti :)
Bratislavské letiště bylo jak město duchů, let co dvě až tři hodiny – ale hlavně že se chlubili, jak za x desítek milionů postavili nový terminál. Už teď tam prodavači z obchodů, kam nikdo nechodí, bezcílně bloudí – na novém, větším terminálu se ani nepotkají :)
Nikdo naštěstí nevyžadoval narvat batoh do kontrolní krabice (bo by se mi tam nenacpal), takže jsem odletěl aj s věcma. Zatímco u nás bylo pěkně, chvíli po vzletu se zatáhlo a vydrželo to ž do Paříže, kde lehce mrholilo a byla pěkná kosa.
Paříž-Beauvais je taky úžasné letiště, čekání na přestup bylo dost nudné, navíc jsme odlétali se zpožděním – to ale do Porta dohnal. Při nákupu lístků do metra v sofistikovaném automatu mě zachránil místní ožrala-bezdomovec, který s nadějí jídla (bohužel jsem měl jen hlad, na jídlo nic) vymačkal sám od sebe správné kombinace, jen jsem došel :)
Následný vlak byl taky trochu zpožděný, takže do Coimbry jsem dojel asi ve tři ráno, na nádraží už čekala Monika a další půlhoďku vzala cesta na byt.

Bunda Mountain Hardwear Beryllium

2010-05-05T20:20:00.003+02:00

Beryllium jacket je svrchvní bunda ("větrovka"), vyrobená z materiálu Goretex ProShell (trojvrstvý laminát). Jde o top produkt této americké firmy.
Bunda má o něco delší střih než bývá (zvláště poslední dobou) zvykem (dá se přetáhnout přes zadek), což lze jen ocenit. Samozřejmostí jsou podlepené švy, vodotěsné zipy (do kapes /dvě velké vnější, jedna vnitřní/ a odvětrávání v podpaží). Na rozdíl od Argonu, o něco nižší řady, má hlavní zip krytý légou, což také považuji za praktičtější (a trvanlivější) řešení. Kapuce je klasicky velká tak, aby se pod ni vešla i přilba, nicméně i bez ní je pohodlně nositelná (díky možnému nastavení) a kšilt zaručí, že vám do obličeje voda nepoteče. V případě potřeby se dá kapuce smotat a přichytit suchým zipem k límci, praktičtější se mi ale zdá toto nedělat. Samotný límec je dostatečně vysoký a dobře kryje před nepřízní počasí. Stahovací šňůrky jsou v pase, na spodu bundy, několik již zmíněných na kapuci a konce rukávů jdou stáhnout pomocí suchého zipu.
Díky použitému materiálu (laminát bez podšívky) je bunda lehká a dobře sbalitelná. V praktickém použití se osvědčila, krom toho, že by mohla být ještě o něco delší jí prakticky není co vytknout. Tedy krom ceny, která v ČR (kde se prakticky neprodává) dosahuje cca 13 500,-. Pokud si ji ale objednáte z některého amerického obchodu nebo koupíte na cestách, výrazně ušetříte.
Update: po cca dvouročním používání budna provlhává (buď silný déšť nebo normální, trvající cca půl hodiny) - ne že by promokla hned a úplně, ale sucho už v ní není...

Velikonoční Podyjí III.

2010-04-04T19:01:00.000+02:00

Vranov n. D. – Čížov – Lukov – Nový hrádek – Šobes – Konice – Znojmo

Tentokrát nebyla ráno mlha, takže jsem si mohl z okna pokoje vyfotit Vranovský zámek. Vyrazili jsme samozřejmě špatnou cestou, ale aspoň jsem si udělal fotku z poslední zatáčky nad Vranovem :). Cesta údolím Dyje byla dobrá, než začlo hrozné stoupání na Čížov. Tam poprvé (a ne naposledy) přišlo na tlačení kol (aneb „berem kola na výlet“). Pěšky jsme si udělali odbočku k vyhlídce u Ledových slují, sjeli do Čížova, dali si pivo (a zavrhli jízdu přes Hardegg a Rakousko, bylo tam moc vrstevnic :)), neznačenou zkratkou přejeli do Lukova (kde bylo pivo za 11,-, tak jsme toho museli využít a zahájili část cesty „co vesnice, to hospoda, to pivo“). Z Lukova jsme jeli směr Nový hrádek, kde ovšem bylo vstupné aj na vyhlídku a nádvoří, tak jsme tam nešli.
Další etapu nebyly žádné vesnice ani hospody, ale zato vedla po pěkných, celkem rovných cyklostezkách v lese, a sjezd kolem Šobesu byl perfektní. Ve stánku Znovínu jsme si dali sladký vlašák, sjeli dolů k mostu (kde Eva zjistila, že tam nechala batoh :)), a za chvíli už začalo další stoupání. Začalo být pěkné vedro, ale tato část cesty byla asi nejhezčí – pěkné lesní cesty, vůně borovic, žádné extrémní kopce a tak. V Konicích jsme dali pivo, sjeli do Znojma vyjeli k náměstí a strašně se těšili na tu topinku. Pepe nás ale zklamal – prý mu nepřišel kuchař, a tudíž nevaří. Takže jsme si dali jen pivo a jeli k nádraží, kde konečně bylo jídlo – svíčková, o které jsme se večer předtím bavili.
Z vlaku jsme pozorovali spoustu zajíců („proč se to jmenuje jižní Morava, když je to Ferdíčkov“ :)), dorazili rum a čokoládu a bylo.

Velikonoční Podyjí II.

2010-04-03T18:58:00.001+02:00

Vranov n. D. – Lančov – Cornštejn - Bítov – Vysočany – Uherčice – Podhradí – Starý Petřín – Vranov n. D.

Ráno byla mlha („ukradli zámek“), když jsem jel nakoupit, tak aj pěkná zima. Slunko se sice snažilo, ale rozpouštět mlhu se mu ještě delší dobu nedařilo. Zahřál nás ale úvodní kopeček (kolem hřbitova, uvažoval jsem jestli tam zrovna nezalehnout :)) a tradiční kofola s rumem. Nahoře už bylo pěkně jasno, cesta směr Bítov celkem pohodová.
Zřícenina Cornstein byla otevřená (i když mapa tvrdila něco jiného), a hodně dobrá, s pěknými pohledy na přehradu. Sjezd k mostu byl taky perfektní, stoupání do Bítova už zase horší. Na náměstí jsme nechali kola a šli na hrad pěšky (i když to bylo tak daleko :)).
Na Bítovském hradu měli dobré vstupné (prohlídka exteriérů studentská 5 Kč (a stejně to nikdo nevybíral), záchod 1 Kč a tak :). Dlouho inzerované Zoo bylo zavřené (byla dlouhá zima, tak se asi všechna zvířata snědla), stejně jako hladomorna a podobně. Zpátky jsme šli po břehu přehrady, naprosto přeplněné chatkami, ale moc lidí tam ještě nebylo.
V restauraci jsme si dali oběd (Eva opět topinku, bo připravuje „Topinkového průvodce Podyjím“ :)), sjeli si serpentinky k mostu a pak už bylo hodně nepříjemné stoupání do Vysočan (mají opravdu příhodný název) a mezi poli do Uherčic. Slunko pořád svítilo, ale k tomu začalo foukat (samozřejmě do proti nám). Námahu vynahradil sjezd do Podhradí, kde nás přivítala jakási socha (zajímalo by mě, co to má znázorňovat, podle mě to jsou houbičky a postava pod nima ukazuje člověka, co už je požil :)). Na lavičkách o kus dál jsme dali pauzu, naproti vilky Lubo s klavírem a břízou na střeše. Po chvíli vyjel autem s pověšenou gumovou kačenou sám umělec osobně :). Další zajímavostí po cestě byla cedule na začátku Nového Petřína, kde nad Novým byl napsaný ještě Starý Petřín :).
Na Vranovský zámek jsme přijeli ještě ve chvíli kdy byl otevřený, ale asi po 10 minutách nás vyhodili, že se už zavírá. Tak jsme sjeli dolů, nechali kola na ubytování a pěšky šli na přehradu. Cestou jsme vypili poslední zelené pivo (které jsme dostali zadarmo), na hrázi si vytáhli jídlo a chvilu leželi na slunku, než se začalo chladit.
Večer jsem chtěl na spravení nálady hrát žolíka, ale prohrál jsem aj něj, tak s hrama byl utrum :). Od příště bude Eva hrát cokoli jen se zavázanýma očima :). Aspoň že ukrajinská vodka byla dobrá :).

Velikonoční Podyjí I.

2010-04-02T18:56:00.001+02:00

Znojmo – Citonice – Lesná – Vranov n. D.

Po deštivém ránu se odpoledne mraky aspoň trochu roztrhaly, takže to vypadalo, že předpověď nelhala. Ve Znojmě jsme nejdřív vyrazili hledat něco na jídlo – bar u Pepeho se Evě zezačátku moc nezdál, ale pak nás bodrý majitel nalákal dovnitř a po Dopitově topince bylo rozhodnuté, že v neděli sem půjdem zas. Cestou ze Znojma jsem na benzínce zkoušel dofouknout kolo, no výsledkem bylo, že se vyfouklo ještě víc a na princip fungování naší hi-tech pumpy jsem moc nedošel. Ale jet se na tom dalo. Cesta vedla po místních silničkách mezi poli, střídavě nahoru a dolů, občas lehce prskalo, ale nic hrozného. Závěrečný sjezd serpentinami do Vranova byl perfektní, výjezd do našeho penzionu už moc ne. Cena se asi určuje podle výšky – čím níže, tím dražší :)
Majitel byl lehce zmatený („od rána popíjíme“), pokoj celkem velký a s výhledem na zámek. Na ten jsme se hned vydali, bohužel byl zavřený, tak jsme udělali okruh kolem kamenného mostu a Junáckým údolím. K večeři vínečko červené, večer Touching the Void – hledal jsem známé scenérie, ale asi ty krajinky natáčeli fakt v Huayhuashu. Po tom Ámos, naprostá ostuda – ještě větší než obvykle :).

Předjarní Lesná III.

2010-03-03T18:55:00.001+01:00

Než jsme se časně ráno probudili, všechen sníh roztál, takže z bobování už nic nebylo. Dotáhli jsme nějaké dřevo, pokusili se něco nařezat (ale moc to nešlo), poklidili a šli na bus. Řidič se na chvilu stavoval doma povykládat zážitky manželce, takže už vím, kde bydlí všichni oba řidiči, co tuto linku jezdí (minule si zajel pro jídlo, tento to má aspoň po cestě :).

Předjarní Lesná II.

2010-03-02T18:53:00.002+01:00

Dopoledne jsme se vydali na Javorinu, kde ještě ležel sníh,cestou to chvílemi pěkně klouzalo. Oproti včerejšku už byl trochu opar, takže viditelnost byla horší, ale i tak na Javorinu mimořádně dobrá – většinou jsem vysílač viděl, až když jsem byl tak 20 m od něj. Chata byla zavřená, takže jsme byli rádi, že máme kofolu s rumem – dobré pití na chození po horách :).
Po hřebeni jsme pokračovali na rozhlednu na Jelenci – stará vojenská věž nás příjemně překvapila, že něco takového bude přístupné bych nečekal. Lezení po žebříku bylo zajímavým zpestřením, výhled shora stál za to. Pak následoval prudký sestup do Strání, kde jsme se stavili na pivo, česnečku a další pivo. Samozřejmě se nám pak nechtělo strašně, ale strašně moc se zvedat a někam jít. Vzali jsme to přes obchod, kde jsme nakoupili koření na grog, a už při zapadajícím slunci pokračovali na chatu. Cesta byla sice pěkná, ale trochu zdlouhavá, Eva se mě (marně :)) snažila vyprovokovat dotazama, kdy už tam budem :).
Oheň se tentokrát povedlo rozdělat napoprvé – zaručeně proto, že dřevo sekala Eva (ale v rámci solidarity se též sekla do prstu jako já :). Večer jsme uvařili těstoviny se zeleninou, sekanou, sýrem, chilli omáčkou, vysočinou a bůhví čím ještě, k tomu grog – hotová hostina :). Pak začalo sněžit, takže jsme se těšili, že si ráno zasáňkujem – večer už se nám vylézat nechtělo.

Předjarní Lesná I.

2010-03-01T18:51:00.003+01:00

EC do Starého Města nemělo poprvé tento rok zpoždění, takže přestup na vlaky a autobusy jsme stihli v pohodě. Zatímco večer pršelo, ráno už bylo pěkně a vypadalo to, že jaro je na cestě. Ve Vápenkách zrovna otevřeli hospodu, takže jsme si na posilněnou dali před náročným výstupem dali pivko. Na chatě bylo pěkně uklizené (pochvala :) a aj celkem dost dřeva. Pro vodu jsme šli přes Lesnou, odkud byl supr výhled – díky večerním dešťům byl pročištěný vzduch, takže na jedné straně byla vidět Pálava, na druhé Beskydy či Jeseníky. A k tomu byly pěkné mraky – co víc si přát. Po setmění jsme se na Lesnou vydali ještě jednou, výhled vydržel, takže jsme se pokochali světlem všech vesniček a měst okolo.

Praha - Břeclav

2009-10-19T15:10:00.001+02:00

Autobusem jsem dojel na hlavní nádraží, kde mě nepříjemně překvapilo, že všechno bylo zavřené. Naštěstí u jednoho ze stánků doplňovali zboží a pani mě prodala dvě bagety. Ještě nepříjemnější překvapení ovšem bylo, když přišel jakýsi chlap z ochranky s tím, že nádraží je od půlnoci do půl čtvrté zavřené a v hale nesmíme (bylo tam ještě pár lidí, co též přijeli z letiště) být. Takže Praha hl. n. se postarala o nejhorší zážitek z cesty – taková debilita, aby se čekárna na několik hodin zavírala, to je možné jen u blbců z ČD. To asi ti lidi mají 3 hodiny v noci přešlapovat na ulici, s batohu věci za desítky tisíc?! Pán byl naštěstí rozumný, poslal nás do podchodu, abychom nebyli vidět na kamerách… O půl čtvrté jsem šel do ČD centra pro jízdenku a knihu stížností (přání mám jen jedno, aby se ČD pohřbili a místo nich začal jezdit nějaký normální dopravce) – ta byla zrušena, pro jistotu. Všech 5 laviček, které jsou čekajícím cestujícím na nádraží k dispozici mezitím obsadili bezdomovci a banda cigánů, což samozřejmě ochrance nevadilo. Člověka zodpovědného za to nádraží bych bil železnou tyčí do hlavy od rána do večera… Všechny trafiky otvírali v 6 (to aj v Břeclavi je to lepší), což mě při odjezdu vlaku 5.28 bylo houby platné, takže zpáteční cesta byla dost nudná. Aspoň že vlak přijel jen asi o deset minut později, než měl.

Kathmandu - Praha

2009-10-18T15:10:00.000+02:00

Vzbudil jsem se o půl šesté, dobalil poslední věci a taxíkem jsme přejeli na letiště. Na check-inu samozřejmě neměli taky systém na odbavování zavazadel, takže metoda hromádek – výsledkem ovšem bylo, že nám batoh odbavili do Delhi a ne až do Prahy, což byla celkem komplikace. Taky jsme zjistili, že odletová taxa se už neplatí, takže jsme nakoupili nějaké sladkosti a něco vyměnili zpátky na dolary.
Kontroly byly velmi důkladné – rentgen, vybalení všech věcí (včetně otevírání krabiček na filtry…) na letišti a pak znovu před letadlem – pakárna největší. Díky malým letadlům a těm prohlídkám jsme vzlétli o 45 minut později, ale do Delhi to celkem dohnal (nebýt čekání na dráze, nejspíš zas na chocky :) K jídlu byly celkem dobré brambory s masem, k tomu několik piv.
V Delhi jsme byli odvedeni do jakési místnosti, tam nám vystavili palubenky a normální lístek na zavazadla, které jsme pak museli na hromadě identifikovat. Při té příležitosti nám kdosi řekl, že vzhledem k pozdnímu příletu to nejspíš už nenaloží do našeho letadla a poletí to přes Bombaj, do Londýna to přiletí kolem půlnoci – což nám bylo prd platné.
V letadle jsme ale dost dlouho čekali na vzlet, takže naděje, že batohy uvidíme lehce stoupla. Let byl celkem nudný, spát se i kvůli uřvaným děckám nedalo, tak jsem sledoval nějaký šílený bollywood film, poslouchal hudbu. K jídlu (samozřejmě pěkně pálivá) rýže a maso. V Londýně se opět moc netrefili na prostředek dráhy, asi jim ty velké letadla dělají problémy. Zpoždění jsme ale zase celkem dohnali i přes čtvrt hodiny kroužení nad městem.
Na Heathrow vládl zmatek, podle šipek Connecting flights jsme došli k jakési ženké, co nás poslala k Air France, od tama nás zas poslali na druhý konec letiště, takže ty dvě hodiny byly akorát. Příjemně nás překvapilo, že batohy byly v Londýně (já svůj dokonce z letadla viděl). Na palubě byla šunková bageta (to se ČSA předali), před přistáním v Praze byl slalom (mezi komíny?:) V Praze jsme se (kupodivu) setkali se všemi batohy, rozloučili s Petrem, potkali s Monikou a autobusem jeli dál.

Patan

2009-10-17T15:08:00.000+02:00

Po ránu (Lukáš vyspával :) jsme taxikem jeli na Patan, další kathmandskou pamětihodnost. Byl to opět typický shluk chrámů, celkem tam bylo dost lidí – opět je totiž nějaký svátek (při počtu bohů musí hinduisté slavit každý den aspoň dva). Vypadalo to ale celkem pěkně, vhledem k dostatku času jsme tam nějakou dobu seděli a pozorovali místní život. Nejlepší byla banda fotografů, co zřejmě do Nepálu přijeli za zvířaty, takže po stísněném prostoru pobíhali s L teleobjektivy a fotili nejspíš holuby.
Taxikáři bohužel neznali Natural history museum, o kterém jsem ještě navíc posléze zjistil, že je v sobotu zavřené – což mě naštvalo, protože jsem tam fakt chtěl, na rozdíl od dalších chrámů a dalších kulturních památek. Místo toho jsme šli na pivo, přes poledne na hotel, a odpoledne věnovali suvenýrům. Obešli jsme snad všechny padělko outdoor shopy, bohužel všechno mělo nějakou vadu, takže jsme si nic nevybrali. Nakoupili jsme modlitební praporky (prodavač se divil, jestli jich opravdu chceme tolik), nějaké čaje, náhrdelníky.
V podvečer jsem se dal do balení a na večer jsme šli ještě naposled do ulic velkoměsta :) Svátek byl opravdu velký, všude chodili koledníci, na domech byly žárovičky jak u nás na vánoce, v obchodech svíčičky, furt někdo házel petardy… Došli jsme až do originálních prodejen North Face a Mountain Hardwearu, a protože ceny v Nepálu jsou trochujinde než u nás, koupili goráčovku (já) a péřovku (Lukáš). Doma jsem zjistil, že v ČR je doporučená cena 14990,-, tam to v přepočtu vyšlo na necelých 6000. Cestou zpátky jsme ještě koupili nějaké kabelky a peněženky v krámku, jehož prodavač (už celkem pod vlivem) nás nalákal na special festival price. Vybrali jsme dohromady 4 kabelky + peněženku, on to namačkal do kalkulačky a vyšlo mu 1250 NR. Tak jsem mu připomenul tu special price a on tam namačkal 1200 NR :) Tak jsme se tomu všichni zasmáli, dali mu tisícovku (u nás by za to byla jedna taková) a všichni byli spokojení.

Dhulikhel

2009-10-16T15:06:00.000+02:00

Vstali jsme v 6 a taxíkem dojeli na starý autobusák (Ratna bus station), odkud měl jet autobus do Dhulikhkelu. Nejlepší byli naháněči, kteří se nás zeptali, kam chceme, a pak nás stejně hnali do svého autobusu, který jel úplně někam jinam. Náš bus jel nejdřív celkem dlouho po Kathmandu a jeho periferiích (Bhaktapur a podobně), poté pokračoval zemědělskou krajinou s rýžovými políčky a začal stoupat. Krajina to je pěkná, a i pozorování místního života bylo fajn. Zastavovalo se samozřejmě kde si kdo mávl, takže není divu, že do Dhulikhelu vzdáleného 32 km jsme jeli hodinu a půl.
Ve městečku jsme vysedli a vydali se dál po cestě. Celkem pěkně byl vidět himalájský hřeben (dost to připomínalo Tatry z Popradu, včetně Kriváně, jen to bylo o něco delší :), akorát byl celkem silný opar.
Z cesty jsme odbočili do kopce, kde byla jakýsi chorten (a pavouci v lese, bohužel jen jeden druh), pak došli po silnici zase zpátky – už se začínalo dělat pěkné vedro. Cesta zpátky trvala snad ještě víc.
Z autobusáku jsme jeli taxíkem do kanceláře Air India potvrdit odlet; samozřejmě jsme tam přijeli 2 minuty po začátku polední pauzy. Našli jsme místní lepší restauraci, kde jsme si dali kuřecí rolky a steak, včetně vody jsme dohromady platili asi 80,-. V aerolinkách nám odlet potvrdili (vždy se u toho tváří tak, že to opravdu není samozřejmost), pak jsme přejeli na hotel a nedělali víceméně nic. U večeře jsme se sešli s Petrem, který přijel z Chitwanu.

Lukla - Kathmandu

2009-10-15T13:26:00.000+02:00

Po snídani jsme šli opět čučet na letadla – docela chápu, že to je oblíbená zábava místních. Narazí či nenarazí? Kolem deváté jsme zabalili, zaplatili a šli na letiště. Veškerá bezpečnostní kontrola spočívala v nalepení nálepky Security chcecked na batoh bez toho, aby se tam někdo podíval, takže to bylo předčasné. Fakt dobré jsou místní Gate 1 a Gate 2 :)
O to napínavější bylo čekání na Petra, který stále nešel, což 20 minut před odletem bylo podezřelé. Rychle jsem ještě odběhl na net a zjistil, že si přehodil o jeden den let a už je v Chitwanu (což mě tak trochu napadlo).
Let byl pohodový, už od rána bylo krásné počasí, takže byly pěkně vidět políčka a terásky. V Kathmandu, s krásně teplým počasím, jsme si ve stylovém baggage claimu vyzvedli batohy, v ATM vybral 10 000 NR a taxíkem jeli do našeho hotelu. Dostali jsme lepší pokoj, akorát hned pod střechou, takže tam bylo jak ve skleníku. Nicméně okno a ventilátor to spravili. Osvěžující sprcha, na kterou jsme se tak těšili, nebyla vůbec osvěžující ale naprosto vřící, z obou kohoutků. Oběd jsme si dali v hotelové restauraci (se upovídaným číšníkem, jehož angličtině nebylo rozumět ani zbla), pak šli na hodinku na net (maily a naplánovat co zítra), a taky jsme si koupili mapu treku (300 NR).
Večer jsme šli projít Thamel, já si nechal udělat triko s Buddha´s eyes (300 NR) a objevil celkem slušnou mapu Nepálu (ne na křídovém papíře :) Večer byla diskuze do noci, tj. 21 hodin :)

Lukla

2009-10-14T13:24:00.000+02:00

K snídani jsem si dal vynikající vajíčkový toast. Při balení učinil (po asi 12 takových dnech) Lukáš objev, že je na houby každý den večer vybalovat a pak zas ráno balit :) Cesta úbočím údolí ve stínu byla pohodová, stoupání do Lukly už na slunku dalo lehce zabrat. Od rána bylo krásně, takže na letišti vládl čilý ruch.
V naší lodži jsme se ubytovali, překvapilo nás ale že tam Petr není. Párkrát jsme se vydali do města, chvíli poseděli na netu (hráli tam U2, tak bych vydržel aj dýl, ale za tu cenu jsme tam byli jen krátce), a pozorovali jsme provoz na letišti – letadla se točili fakt rychle a manévry byly vpravdě zajímavé. V podstatě to je jako přistání na letadlové lodi, jen to končí tou zdí…
Odpoledne přišli do lodže naši známí Švýcaři, velice slavili že to zvládli. Taky někde u kláštera rozdávali humanitární pomoc – po vesnici neustále běhali dětičky s bankovkami a pytlíkem mouky, sem a tam (aneb jak se humanitární pomoc přesně nemá dělat).
My si večer dali steak z jaka, celkem dobré, i když to asi byl nějaký starší kus. Při tom jsme pozorovali vyplácení šerpů – každý dostal tak 2, maximálně 4 tisíce – za minimálně 12 dnů práce těch 500 až 1000 Kč není pravda mnoho. Taky jsme zjistili, že ta lodže byla nějaká V.I.P. – podle nástěnky tam byl nepálský premiér, několik velvyslanců, Edmund Hillary… A za náma nikdo s pamětním papírkem nedošel :)

Phakding

2009-10-13T13:21:00.001+02:00

Ranní budík nám obstarali mniši, respektive jejich trubky, a šílené tele (kterému se pak Lukáš chtěl celý den mstít). Vzhledem k tomu, že byla stále stejná mlha a mrakodeka, tak se údajně nejkrásnější vyhlídka na světě nekonala. V pekárně jsme si dali pečivo (sice pečivo, ale nic moc), pofotil jsem modlitební mlýnky u kláštera, a vydali jsme se dolů k řece. Po prudkém sešupu (dole byly celkem vtipné kasárna, tam asi posílají vojáky za trest) následoval stejně prudký výstup. Proti nám šla spousta rozesmátých lidí, kteří ještě netušili, co je čeká. Potkali jsme též druhou rotu námořníků, šel mezi nimi i jeden na protézách, takže to vážně měli za odměnu po Iráku nebo Afghánistánu – ono už to z tama není zas tak daleko.
V Namche jsme si v naší lodži dali oběd a pokračovali dál. Na checkpointu jsme si ověřili, že Petr již národní park opustil, a pokračovali dál. Cesta byla jak Lysá v neděli, v podstatě nepřetržitý vláček lidí a šerpů (a šerpyň), opět tak do desíti těch, co šli natěžko. Já teda být některým z těch dokonale outdoorově oblečených chlapů, vykračujících si s malým batůžkem, tak bych se těžce styděl.
Cesta kolem řeky (furt nahoru a dolů) byla v horku a s lehkou únavou celkem nepříjemná, takže jsem byl rád, když jsme se konečně v Phakdingu ubytovali. K večeři jsme konečně zkusili dhalbat (rýže, zelenina + jakási čočková omáčka). Atrakcí lodge byly bandy švýcarů a japonců, obě spící na zahradě ve stanech (asi + outdoor zážitek), a zvlášť ti Japonci dodržující své jídelní zvyky (milion mističek, hůlky, rozdávání proti směru hodinových ručiček…, prostě komedie). Mezi Švýcary byl zas dobrým exotem chlapík v růžkové oblekové košilce. O tom že pro ně všechny jsme zas byli exoti my, špinavý a uřícení po těch čtrnácti dnech, nepochybuju.

Tengboche

2009-10-12T13:19:00.000+02:00

Ráno bylo na obloze opět dost mraků víc než včera. Po snídani (omeletka) jsme nejdřív klesli k mostu přes řeku a pak pokračovali už známou „vrstevnicovkou“ do Pangboche. Mraky se nerozpouštěly, naopak další se do hor lifrovaly údolím, takže z výhledů na zasněžené štíty s podzimním údolím v popředí opět nebylo nic.
V protisměru jsme potkávali spousty lidí, jedna cestovka za druhou, samí šerkové – snad 6 lidí šlo natěžko (a zajímavé bylo, že mezi nimi byli i asi 3 slečny). S Lukášem jsme se shodli, že je zajímavé, že tu chodí tolik „starých“ dcer se svámi otci – hypotézu, že jde o sekretářky bohatých ředitelů jsme zavrhli :)
Za Pangboche jsme kolem spousty mani-walls a chortenů klesli k mostu přes řeku, a už v lese vystoupali do Tengboche. Tam byla (kromě celkem velkého a kýčovitého kláštera) mlha, takže jsme se ubytovali v Tashi Delek lodge (celkem drahé, na místní poměry; její majitel z jedné věty „Chce za to tři kila, tak to asi vemem“ poznal, že jsme from Czech republic) a po obědě a procházce okolo kláštera vyhlíželi Petra. Seděli jsme před lodží na lavce a pozorovali (a pomlouvali) co se dělo kolem; už se těším na důchod. Přišla tam jednotka britských námořníků, který po chvíli vylezli s notebookem (podle rozměrů neprůstřelným) a jakýmsi přijímačem; po chvíli štelování se vrátili se slovy „Doesn´t work, it´s broken“. Jestli si něco takového táhne každá dvojice, tak potěš šerpy.
Večer jsme seděli u čaje v restauraci a pozorovali lidi (Lukášovi sociologické výzkumy), což byla celkem sranda.

Imja Tsho

2009-10-11T13:17:00.000+02:00

V 5.30 bylo na obloze dost zataženo, takže perioda pěkného počasí moc dlouho netrvala. I přesto jsme se vydali bočním údolím směr Chhukhung. Vycházející slunce mraky pomalu rozpouštělo, takže občas nějaké hory vidět byly, ale byla hlavně pěkná kosa. Trochu jsme rozmrzli na snídani v Chhukhungu, odkud jsme pokračovali dál k jezeru Imja Tsho, které leží kousek od base campu Island peaku. Otevřely se krásné pohledy na Ama Dablam, později i Lhotse a Island peak. Cesta vedla po moréně, klasicky pořád nahoru a dolů, v 5 tisících jsme se celkem zadýchávali.
Když jsme konečně přelezli všechny morénové valy, ukázalo se, že je jezero samotné má celkem nepěknou barvu, ale pohled na hory kolem byl super, zvlášť když už (a ještě) nebyly žádné mraky. Chvíli jsme poseděli na moréně a pak se vydali zpátky. Lukáš opět od půlky cesty zavětřil jídlo a začal utíkat :) a do toho se zas zvedl ten nelogický vítr, takže mě furt teklo z nosu.
Zpátky v lodži jsme byli v 1, podle mapy měla trvat jen cesta tam 6 hodin, takže my to dali za 7 aj zpátky. Dali jsme si k obědu rýži a z okna, strategicky u cesty, vyhlíželi Petra. K tomu občas Cimrman z mp3, piškvorky a další hry na čtverečkovaném papíře, které Lukáš sabotoval.
Do večeře (momo s masem) Petr nedošel, za to se tu objevily dva češi, nějaká pani se svým synem.

Dingboche

2009-10-10T12:18:00.000+02:00

Ráno nebyl v lodži skoro nikdo, jen my a 4 Izraelci. Při odchodu jsme potkali jednoho z Čechů z Gokya, který nám řekl, že Petr šel s nima a teď v některé lodži v Goraku. Vydali jsme se proto poptat na recepce, v jedné nám na popis řekl, že někdo takový tam je a šel na Kala Patthar. Takže jsme se posadili a čekali, po chvíli jsme Petra uviděli, na Kala Pattharu nebyl. Dozvěděli jsme se, že čekal den v Dragnagu a pak šel s těmi Čechy přes Cho La. Odpoledne chtěl jít do Lobuche a pak přes Kongma La, což náš plán nebyl, takže jsme se domluvili na setkání za 2 dny v Pheriche.
Cesta údolím dolů byla super – nádherné počasí s pohledy na hřebeny s dominujícími horami Pumori a Nuptse, na nebi ani mráček. Proti nám šlo dost lidí, bylo vidět že toto údolí je turisticky nejnavštěvovanější. Všichni měli nosiče, občas šla jačí karavana – ale divím se, že za ta léta nevymysleli nějaké lepší zvíře, na které se nemusí neustále řvát a házet šutry, aby se uráčilo jít :)
Ze sedla Dzongla byl super pohled na druhou stranu, na Ama Dablam a spol., a už se tam začaly dělat mraky a taky foukat studený vítr údolím nahoru – vždycky jsem si myslel, že těžký studený vzduch stéká údolími dolů. V Nepálu zjevně ne.
Na pláni před Pheriche začal Lukáš zdrhat asi 3násobným tempem než obvykle (kontrolka jídlo :), takže jsme tam byli celkem rychle. Pobyli jsme na netu (5 minut za 100 NR) a pokračovali přes hřeben do Dingboche, které je lepší startovní pozicí pro náš zamýšlený výlet. Dingboche nás překvapilo velikostí a množstvím lodží (nejlepší byla Hotel Ari Zona :). V naší byl na stěně leták jakési Himalayan Rescue Asociation, která dělala výzkum medikace na horách. Spočíval v tom, že půlka lidí měla na cestě do EBC brát Ibuprofen a druhá ne. Takže naprostá ignorace základního pravidla, a to na výškovou nemoc nebrat léky proti bolesti – takže je lepší léčit se sám, než zkoušet místní odborníky… [13 km, 200 m nahoru, 800 m dolů]

Kala Patthar

2009-10-09T12:14:00.000+02:00

Budík nás vzbudil v 4.45 do pěkné zimy (okýnko bylo zevnitř namrzlé), ale venku bylo krásně jasno a hory byly nasvícené měsícem. Do kopce to bylo dost makačka, zespodu nebyl vidět vrchol a vždy se ukázal o kus dál, než to člověk čekal. Na vrchol stoupaly celé procesí, Lysá hora hadra. Postupem času se čím dál více rozednívalo, kousek pod vrcholem se začaly rudě zasvěcovat špičky okolních hor.
Nahoře pěkně fučelo a bylo tam i dost sněhu, ale výhled stál za to. Na úplném vrcholu (5648 m n. m.) jsme nebyli, bo tam bylo strašně narváno, většinou uřvanými lidmi (áno, to je výkon, vyšlapat na lehko takových 400 výškových metrů…). Naše kochání přerušila zima, takže jsme sešli dolů, na pokoji udělali omáčkové fantazie na snídani a vydali se směr Everest base camp.
Tato trasa po moréně byla podstatně míň frekventovaná, i když byla též celkem pěkná – dobře bylo vidět na ledovec Khumbu, Nuptse a další hory. Everest je dost vzadu, takže opravdovou dominantou jsou právě Nuptse a Pumori. Do EBC jsme nedošli, protože na mě padla nějaká únava a morénová cesta mě vůbec nebavila, místo toho jsme se kochali pohledem na hory (a nádherně modrou oblohu bez mráčku).
Odpoledne v lodži nebyl vůbec nikdo, vypadá to že včerejší davy tam čekali na hezké počasí a už odešly. Zásobování lodží vodou je tu geniální – jezero už turisti vypili, takže se chodí do „studní“, což jsou asi 40 cm hluboké díry v zemi s vodou, kterou je nutno vybírat plechovkou. Nějakou dobu trvá, než se hladina zas doplní, takže když si někdo dá v Goraku horkou sprchu, tak to může být práce na půl dne, shromáždit dost vody.
Večer jsme ještě šli pár metrů směr Kala Pathar fotit západovku (a lituju, že nebyly síly vylézt až na vrch) – sice zas přišla údolím mlha, ale byly tam díry, takže se něco fotit dalo.

Gorak Shep

2009-10-08T11:47:00.000+02:00

Ráno byly venku mraky, ale nepršelo, dokonce se sem tam objevil na nebi modrý flíček, což nám dodávalo optimismus. Cesta mírně stoupala podzimně zabarveným údolím, do kterého ale postupem času přišla mlha. První prudké stoupání přišlo před Dughlou (a já při něm předběhl dva šerpy – zážitek na celý život :), kde byla jen jedna lodže, navíc pěkně narvaná – všechny cestovky tam měly oběd. My si též dali polévku a pokračovali dál, do sedla. Tam jsme předběhli všechny lidi jdoucí nalehko, což mě též potěšilo. Ze sedla nebylo nic vidět, takže jsme pokračovali dál do Lobuche a tam se rozhodli dojít zrovna do Gorak Shepu. Cesta nejdřív vedla údolím, ale pak stoupala do sedla Lobuche (5110 m n. m.) – bylo to sice jen pár desítek výškových metrů, ale i tak neuvěřitelná makačka.
Ovšem v sedle se stal zázrak – v mlze a mracích se udělala díra a nám se otevřel pohled na Nuptse a další hory jejího hřebene – což bylo opravdu neuvěřitelné. Za chvíli se to zas zatáhlo, ale občas se menší díra udělala, občas i na jiné straně. To nám docela dodalo sil, protože jsme byli celkem uchození a poslední etapa, přechod bočního přítoku ledovce byl takový hřebíček do rakve. V Gorak Shepu (5140 m n. m.) jsme vzali poslední pokoj v první lodži, takový malý tmavý kutloch (150 NR/os/noc) a šli se najíst. Při západu slunce se opět mraky trochu rozestoupily, takže od jídla jsem odbíhal fotit Nuptse. Mírně mrholilo, takže spolu s okolní mlhou to mělo takovou zvláštní atmosféru. Večer byla na pokoji celkem zima – výškový gradient funguje. [18 km, 1300 m nahoru, 100 m dolů]

Pangoche

2009-10-07T11:47:00.000+02:00

Ráno jsme se probudili do mlhy a neustálého deště. Během snídaně trochu ustal, takže jsme v pláštěnkách vyrazili. Pršelo vytrvale, nahoře muselo sněžit, takže na Cho La by to opravdu nebylo. Cesta vedla jakoby zpátky a dolů k řece, přes ni pochybným mostkem (ke kterému bylo nutno doskákat po kamenech a já se málem vykoupal) a pak začala stoupat. Všechno bylo mokré a vozilo se, po jednom skoro pádu jsem si pěkně ohnul (naštěstí nezlomil) hůlku, když jsem s ní třískl do šutru…
V Thore jsme si dali čaj (pani se to vyplatilo, každý hrnek za asi 60 NR, ale bordelu jsme tam nadělali dost) a pokračovali v dešti dál. „Vrstevnicová“ cesta (tzv. nepálská vrstevnice) se vyznačovala střídavými výstupy a sestupy v řádu desítek až stovek metrů, takže jsme toho měli plné zuby. Lukáš šel celkem pomalu (nemohl jsem věřit tomu, že já na něj čekám :) Když bylo náhodou přes mlhu něco vidět, bylo poznat že je podzim – údolí byly pěkně zbarvené.
Phortse jsme nadešli a pokračovali do Pangboche, což byla opravdu absurdní cesta. V jednu chvíli jsme vesnici uviděli asi 200 výškových metrů pod námi, ale zároveň cesta dalších 200 m stoupala. Nepálští inženýři vymysleli skvělou trasu. V Pangboche, které díky všudypřítomnému blatu vypadalo dost zanedban jsme se ubytovali, vysvléknuli mokré věci a zabrali jimi celou chodbu. Po večeři jsme si dali teplou sprchu, což byl přes cenu (300 NR) nejlepší zážitek dne. Večer byl lehce depresivní – špatné počasí už trvalo příliš dlouho (takže jsme začínali pochybovat, jestli ještě něco uvidíme), Petr nikde, a taky jsme po dlouhé etapě byli celkem uchození. [15 km, 600 m nahoru, 500 m dolů]

Gokyo Ri

2009-10-06T11:45:00.000+02:00

V 5 hodin jsme už vyráželi směr Gokyo Ri, jednu z prý nejhezčích vyhlídek v Himalájích. Bohužel nebe bylo zatažené jako posledních pár dnů, takže moc nadějné to nebylo. Kopec byl prudký, ale bez krosny se šlo celkem dobře. Při východu slunce se rozlila zvláštní záře, všechno bylo výrazně do ruda, ale pak zas bylo slunce za mraky.
Na vrchol (5360 m n. m.) s námi zároveň dorazila mlha, takže jsme toho moc neviděli. Chvíli jsme čekali, ale byla strašná zima a naděje veškerá žádná, takže jsme šli zase dolů do lodge, kde jsme byli s Lukášem v 9 – Petr se zakecal cestou s nějakými Čechy, takže přišel o něco později. Zabalili jsme si věci, pojedli a vydali se do Dragnagu – Petr si chtěl ještě odpočinout, takže nás měl dojít. To byla osudová chyba.
Za nástupu nízkých mraků a mlhy jsme pomalu scházeli kolem jezer až k poslednímu, kde byla směrovka směr Ngozumpa glacier. Vyšli jsme na morénu, odkud byl pohled na dost neradostnou krajinu ledovce, a cestu přecházející přes něj. Udělali jsme pár fotek, zavtipkovali na téma závěti a vydali se skrz něj. Cesta byla značená mužíky, narazili jsme i na reklamu na Tashi friendship lodge (jestli je ta lodge stejně friendship jako cesta k ní, tak potěš), ale na několika místech byla zničená a bylo potřeba ty úseky oblézat, což po nestabilní moréně, s krosnou a prudce nahoru/dolů moc zábavné nebylo. Led jsme moc neviděli, spíš balvany, písek („led taje“).
Když už jsme přešli asi ¾ ledovce, došli jsme na místo, kde nezbývalo než si s Cimrmanem říct „Tak tudy ne, přátelé“. Voda z ledovce přervala cestu, pro překonání by bylo třeba brodit několik metrů po ledu, což samozřejmě nešlo. Všude kolem byla jezírka, takže nezbývalo než se vrátit přes všechen ten bordel zase zpátky. Už zase z boční morény jsme se po asi hodině a půl dívali, zda není nějaká další cesta níž – přeci jen ten nástup vypadal trochu jinak než na mapě, ale nebylo tam nic. Za houstnoucí mlhy jsem se vrátil k první odbočce s tím, že musím počkat na Petra, aby zbytečně nelezl na ledovec. Pomalu se rozpršelo, vidět už nebylo opravdu nic a Petr nešel a nešel. Napadali mě různé možnosti – že zaspal nebo že odbočku přešel když jsme byli na ledovci. Když už se blížila tma, šel kolem jakýsi chlap cměr Gokyo, tak jsem jej nainstruoval, že když potká lonely trekkera v oranžové buňdě, černých kalhotách a s Deuteriem, tak jej má místo přes ledovec poslat do Mancherma. Při té příležitosti jsem se dozvěděl, že prý se používá přechod hned u Gokya, takže začalo být pravděpodobné, že Petr s novou mapou a GPS šel tama.
Následně jsme s Lukášem řešili co dál – vzhledem k hodině bysme už do Dragnagu dnes nedošli, navíc bylo stále hnusně a bavili jsme se o tom, že v případě škaredého počasí na Cho La nepůjdeme, protože by to byl příliš risk. Nakonec jsme se (špatně) rozhodli jít do toho Mancherma s tím, že to na Kala Pattar obejdeme přes údolí a s Petrem se s největší pravděpodobností potkáme další den někde v údolí nebo lodgi, protože v takovém počasí přes Cho La nepůjde a dojde mu, že s mou starou mapou jsme přes ledovec nepřešli.
Pokračovali jsme tedy dál údolím do první vesnice (která ale nebyla Manchermo) a proto jsme museli dál, kdyby náhodou Petr potkal toho chlapíka. V Manchermu už regulerně pršelo a byla mlha, ubytovali jsme se v první lodži při cestě (což byla dost kralikárna, kde jsme byli jediní hosté) a už u čaje pozorovali, jak venku (krom obligátního deště) pěkně fučí. Petr samozřejmě nedošel. [9 km, 700 m nahoru, 900 m dolů]

Gokyo

2009-10-05T11:42:00.000+02:00

Dnešní den jsme se v případě nedobrého počasí rozhodli věnovat odpočinku. Ranní mraky nás zahnali zpět do postele, chvilkové vyjasnění pár kroků k jezeru nebo na morénu, udělat nějaké fotky. Část pěkného počasí jsem zabil asi 20 minutovým čekáním na udělání 2 smažených vajíček – toho kuchaře bych vzal palicou po hlavě, to by jeden nevěřil… Pak jsme šli na morénu ledovce Ngozumpa, schovaného pod sutí. Občasné praskání ale dosvědčovalo, že se pořád hýbe. Mraků bylo čím dál víc, tak jsme šli zas zpátky a trochu přehodnotili program, trochu jsme se oproti původním předpokladům zpozdili. Petrovi navíc nebylo moc dobře z výšky, což mu (klasicky) nezabránilo vydat se odpoledne na výlet k jezerům. My si uvařili pár čínských polévek, vyběhli vyfotit špičku Cho Oyu a vydali se též údolím nahoru, ale jen před první jezero – stejně nebylo nic vidět. Večer zas přišla mlha – aneb supr sezóna.