Ráno dost foukalo, což znepříjemňovalo balení. V docela horku jsme pokračovali dál k plánované zastávce, Bělehradu. Zde se nám podařilo trefit do centra, no přijít na to, jak funguje místní parkovací systém už ne)i přes snahu). Když jsme jeli kolem Kalemegdanu na nějaké parkoviště, minuli jsme plácek u silnice se zaparkovanýma autama, tak jsme jej tam nechali též.
Pěšky jsme vyšli na pevnost, pokochali se výhledem na Sávu a Dunaj, vojenské muzeum a pevnost, prošli si hlavní ulici Bělehradu, poobědvali/večeřeli pizzu a nanuka a přes pevnost, kde skákal z hradeb paraglidista, sešli dolů. Na parkovišti už nestálo ani jedno auto, což byl docela šok. Docela brzo jsme zjistili, že ho odtáhli – zdejší past na turisty. Samozřejmě že na tom parkovišti asi 300 m daleko bylo, takže jsme zde museli zaplatit asi 44 eur za odtah (což naštěstí šlo kartou) a 50 eur pokuty za „traffic violence“. Policista tvrdil, že kartou platit nejde a potvrzení nám musí dát banka, a ta už je zavřená, takže si to strčil do kapsy (a my neměli náladu se s ním dohadovat dalších x minut). naprosto evidentní policejní mafie, všude u cesty byly řetězy, jen tam ne, ani jedna značka s nějakým zákazem, naopak nájezd, auto podle protokolu odtažené asi 5 min po zaparkování (ono v jednom z těch, co tam stály, seděl člověk čtoucí noviny, že by volavka a informátor?) Každopádně důvod, proč už do Bělehradu víckrát nejet.
Než jsme se z města vymotali taky trvalo, vzhledem k tomu, že jsme neměli mapu města a ukazatele tu nevedou, ale nakonec se podařilo. Na Srbsko-Maďarské hranice jsme jeli na menší hraniční přechod, což se vyplatilo, odbavení bylo rychlé. Cesta Maďarskem (a pak i Slovenskem) byla nudná (i když jsem od Budapešti řídil), doma jsme byli cca ve 4 ráno.
0 komentářů:
Přidat komentář